Tobe | Píši pro Tebe.

Je teprve odpoledne. A já už mám pocit, že by měl den skončit, že mi to stačilo. To čekání na nic. Jak otevíráš všechny e-maily, dokonce i ty složky s nevyžádanou poštou. A nic. Píšu tobě, sobě, nebo doufám, že to bude číst? Že to každý den otevře, aby se ujistil, že to neslábne, že mi pořád chybí? Těžko říct, takhle z hlavy.

Wow.

Jak je to nakonec rychlé. Jak se během pár dní, v pár hodinách, dokáže všechno změnit. Pocit, který mám dneska, neznám přesně 557 dní. Nejdřív jsem čekala, až se ozve na té chytré věci tón, který ohlašuje, že mi posílá krátkou zprávu Kníže Ignor. Ale to bylo takové to čekání s úsměvem na tváři, protože víš, že to stejně nakonec udělá. A pak je to součást tvého života. Každého rána, každého dne a nikdy neusneš, aniž by ti nepopřál krásné spaní. Nebo leží vedle tebe a šeptá ti do ucha. Ale prostě je. A ty si myslíš, že to nikdy nebude jinak. Stejně jako si myslíš, že až bude pozítří jiné číslo na konci data, začnou lepší časy. Kolik let si slibujeme, že ten další rok už určitě bude lepší?

Máma nevolala. Naposledy mi napsala, jestli se nechystám do toho šíleného obchoďáku, co v něm prodávají křesla do každé domácnosti, protože by tam něco potřebovala. Když jsem odepsala, že nechystám, ale jestli tam něco potřebuje tak jí tam zajedu, najednou tam nepotřebovala nic. Volá jenom dětem, aby nenápadně zjistila, co děláme, kde se nacházíme a jestli jim náhodou netrhám nehty za živa, aby je mohla zachránit. Nevím, proč se pořád tak ponižuju a mám potřebu vůbec na cokoliv z jedové chýše čekat. Když si tam byly děti pro dárky, čekala jsem před domem vlastních rodičů v autě dvacet minut. Potupné, ovšem reálné. A stejně jsem to tak úplně nedala a napsala alespoň bratrovi, že děkuji za dárky, když mi je děti v igelitových taškách přinesly. Asi jsem čekala, že přijde "nemáš zač." Nebo že třeba taky děkují. Nepřišlo nic. Jak jsou ty dnešní aplikace krutý, že podle dvou fialových fajfek víš, že si to přečetl, ale je to bez reakce. Prostě černá ovce rodiny. Tak už se s tím smiř. Jako by ti to někdo napsal křídou na silnici před tvůj dům a každý den to obtahoval. Smiř se s tím. Víš, že musíš, jestli se nechceš naprosto zbláznit, ale jde to jen ztěžka. Jenom s velkými, horkými slzami.

Naplnit pračku, vyprázdnit pračku, složit usušené, spárovat ponožky...každý den vstáváš a mechanicky se staráš. Včera jsme vzali s Černokněžníkem Rebelku do kina na pohádku. Modroočko nebyl doma a tak jsem toho využila a navrhla, že by se mohla jet podívat na tu blbinu, co chce vidět a její bratr prohlásil, že na to ho nedostaneme ani párem volů. Ten čtyřletý rozdíl je teď v programu, který je potřeba jim vytvořit, hrozně znát. Šla jsem k pultu ve vietnamském fast foodu pro jídlo a mladík, který mi ho na talíři podával, mi pošeptal, že mám krásný úsměv. Uvědomila jsem si, že se možná na lidi kolem sebe ještě pořád usmívám. Tak proč se neusmívám doma? Nebo alespoň na sebe do zrcadla. Mít tak ráda sama sebe. Šťourohlavka se mě to snaží naučit. Bude to asi dlouhá cesta, protože mi to vždycky vydrží pár hodin po tom, co od ní vylezu. Já prostě nevím, proč bych se měla snažit. Snažila jsem se tenkrát ve škole, vypočítala to správně, ale prostě jsem špatně opsala zadání z tabule. A tak ta snaha byla k ničemu. Rezignace, rebelství. Snažila jsem se, když jsem potkala Černokněžníka. Každý den, každou noc. Naučila jsem se být přesně tím, koho ze mě chtěl mít, a snažila jsem se nedělat chyby. Čím více lhal a čím více jezdil za těmi svými slečnami, tím více jsem vařila, prala, žehlila, uklízela a dávala mu najevo lásku. Protože láska plodí lásku. Hovno. Až mi to prostě jedno ráno došlo, že tudy nechci. I když jsem pak plakala ještě spoustu let.

No tak jo. No tak jsem byla promiskuitní. Šest let hodná žena a následujících šest let jeden dlouhý večírek. Sex, drogy a rokec bez drog. Teď jsem byla z těch 557 dní 497 kým? Snažila jsem se dělat radost. Snažila jsem se dělat to, co má Kníže Ignor rád. Málo? Moc? Nejhorší je ten propad někam zpátky. Do té otázky: "proč bych měla?" Jakákoliv snaha v mém podání dojde k marnosti. Jen ten kráter je zase o kousek větší a ta nevíra o dost hlubší.

Den druhý. Nevyžádaná pošta. Kníže nepíše, máma nevolá. Dětí sedí každý se sluchátky v uších ve svých pokojích. Psí holka je tu už jen jedna. Je mi smutno. Kolik ještě dní?