Tobe | Píši pro Tebe.

Když mluvíš s člověkem, který nechce poslouchat co říkáš, je to jako bys stála u studny a slyšela ozvěnu vlastního hlasu. Ozvěna je akustický jev, který vzniká odrazem zvuku od rozlehlé překážky. Že je tou překážkou v mnohých případech člověk, o tom se už nikde nepíše. Odpovídala jsem na některé otázky už mockrát. Kníže Ignor mi je pokládá stále dokola. Mé vlastí odpovědi se pak vrací, zpožděné. V odrazu překážky, kterou je on sám. Jako bych vůbec nic neřekla.

A tak jsem přestala odpovídat. Mlčení, které snad může brát jako souhlas, vystřídalo můj předchozí pláč a vzteklý křik. Neodpovídám, nehájím se, nejsem v opozici. Prostě a jednoduše nejsem.

Má milá. Udělala jsem všechno proto, aby to někde skončilo. Aby nastalo ticho z obou stran. Řekla jsi mi to asi nejlépe ty sama, když jsme spolu seděly u oběda, na kterém jsem ještě měla jeho vůni všude po celém svém těle. Dokud to neuzavřeš sama v sobě, nikdy to neskončí. Měla jsem spoustu otázek. Proč? Má mě nenávidět. Má přecházet na druhý chodník, když mě potká. A já si mám prostě jenom zvykat na život bez nohy. Jde bez ní přeci žít. Nikdy to ticho netrvalo více než pár dní. Dokud jsem nezačala mlčet já.

Tři roky. Tři roky a pár měsíců. Je vůbec možné, že něco může trvat tak dlouho v takovém stavu, v jakém to je? Je vůbec možné, že se vztek mění v lásku a láska ve vztek tak rychle? Každý den všechno jinak, než to bylo včera. Desítky slibů a proseb. Lží.

Lhal mě, abych nakonec začala lhát já jemu. A tak vlastně neexistuje vůbec žádná pravda, jen podivné prázdno z toho ticha, které po třech letech nastalo. Dívám se do zrcadla na jeho podpis na mojí zadnici. Naučil mě někdo v životě víc? Kníže Ignor. Muž s úsměvem chlapečka, který mě držel v náručí. Tisíckrát. Existuje druhá taková, co by se tolikrát balila a zase vracela, když byla volána zpátky? Jak to dokázal a jak jsem to vlastně dokázala já?

V posledním telefonu před pár dny, kdy on jen mluvil a já jsem mlčela, řekl asi tu největší pravdu. "Nejdřív jsem se vzdálil já tobě, aby ses pak ty vzdálila mě."

Nepátrám po tom momentu, kdy se to stalo. Kdy jsem zjistila, že chci ještě žít. Bez strachu z toho, co se zase změní zítra. Prostě přišel.

Sedím na podlaze ve svém skromném obydlí a balím společné věci. On je chce zpátky a já se tu na ně nechci dívat. Ty vzpomínkové předměty ze společných dovolených, které jsme kupovali ještě s představou o společném životě. Na místě, kde mě v hotelu zapisoval po svým příjmením. Na místě, kde jsme měli svoje "doma."

Pamatuji si přesně tu chvíli, kdy jsem před třemi lety na podzim přijela do města a měla na skříních vzkazy. Moje skříň. Moje skříň, do které jsem uložila vlastní srdce. Všechno končí jednou koženou krabicí, kterou ovážu mašlí a odešlu kurýrem zpátky tam, kam patří. Jen to srdce už tentokrát nepřibalím a nenapíšu žádný vzkaz. Nemám k tomu všemu už více co říct. Aby ses mohla vítat, musí předcházet loučení. Rozloučili jsme se už tolikrát. Tolikrát jsem byla požádána o to "naposledy." Slova jsou zbytečná, oči nelžou a já bych se už neuměla usmívat. A když není loučení, není koho přivítat. I ozvěna jednou zmizí, když přestaneš volat na dno studny.

Existuje Bůh? Protože jestli existuje, chce se mi křičet: "Pane Bože děkuji. Děkuji za včerejšek a děkuji za dnešní den."

Jsem špinavá. Zastříkaná bílou barvou od hlavy až k patě, ale naplněná láskou. Dneska jsem se rozbrečela. Zastavil se Černokněžník, který mi slíbil pomoc, když jsem se rozhodla tady s těmi pár metry něco udělat. Nikdy nemá čas a neměl ho ani dneska, když jsem potřebovala vytáhnout hmoždinky ze zdí. Moje milá, nic mě teď nedokáže tak nasrat, jako když mi prostě nejdou vyndat hmoždinky, protože je tam někdo před lety dolepil lepidlem. To bych se vztekla. Prostě mi to najednou přišlo hrozně líto, že si o pomoc zcela výjimečně píšu, ale zase na ní není čas. Nakonec je vytáhl, ale těch keců kolem toho. Šla jsem si do vany umýt váleček a pustila u toho po tváři tři slzy. Když odešel, zadělala jsem po těch hmoždinkách díry a prostě šla malovat. Když jsem jezdila tím válečkem po zdech, zapřemýšlela jsem se nad tím, jak je nesmyslné nenávidět. Vztekat se. Proč? Všechno tady zvládám sama a můžu na sebe být pyšná. Můžu a taky jsem. Nevadí mi, že mám místo make-upu na obličeji barvu. Nejsem ani unavená. Dodává mi to tu celé takovou zvláštní energii. A v tom dobíjení energie děkuji Bohu, nebo vesmíru, nebo kdo ví komu. Prostě děkuji, že jsem se dneska ráno probudila, mohla babičce pomoci obléknout ponožky. Děkuji, že jsem vstala a že si to tady můžu dělat hezký, protože jsem dostatečně soběstačná, že k tomu nepotřebuji nikoho. A hlavně děkuji za ty poslední měsíce a roky, kdy jsem po svém boku měla Knížete Ignora. Dost možná, že když byl teď na chalupě u moře, myslel na mě. Dost možná, že mu po mě bylo smutno a to byl ten důvod, proč mi posílal zprávy, které mi měly ubližovat.

Jednou bude třeba poslouchat, až mu budu chtít říct, proč jsem potřebovala udělat tu tečku. Třeba se někde po letech náhodou potkáme, nepřejdeme na druhý chodník, ale zmizíme z deště, který bude zrovna padat z nebe, abychom zapadli do nejbližší kavárny, a tam si řekneme svoje pocity bez emocí. Tak, abychom jeden druhého mohli prostě jen pochopit. Nebo se taky třeba nikdy nestane. Pro mě je teď důležitý můj pocit. Neumím nenávidět. Vždycky miluji bližního svého a tak miluji jeho i přesto, že mi ubližoval. Tím dnem, na které mě dostal, mi dal vlastně daleko víc, než kdyby zůstal. Trápila bych se po jeho boku celý život. Nikdy nebude věrný. Ani Doktorce, ani žádné jiné ženě a nebyl by ani mě. A já s nevěrou žít neumím. Naučil mě hodně. Ukázal mi, že jsem daleko víc, než jen děvka. Ukázal mi, že sexem nevyřešíš čerty, které máš v hlavě a na sebevědomí, které si tím zkoušíš nahnat, to vlastně ve finále také nemá žádný vliv. Naopak po tom, co se zvedneš od cizího člověka, oblékneš si kalhotky a odjíždíš domů, cítíš se ještě hůř. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem se zvedala z postele a on mě zavolal zpátky. Přitáhl si mě k sobě, nasával vůni mých vlasů a prostě mě jen držel. Připadala jsem si tenkrát poprvé po letech jako někdo naprosto jiný. Měla jsem hodnotu. Sama pro sebe i pro něj. Teď mě nenávidí, ale já jeho nenávidět nedokáži. Těžko říct, jestli jednou pochopí, že všechno bylo tak, jak mělo. Těžko říct, jestli někdy pochopí, že jsem i já jemu chtěla otevřít oči. Někdy nám někdo strašně ublíží, ale až po čase zjistíme, že nám vlastně pomohl. Třeba jednou sebere odvahu, vyjde z vlastního kruhu, ve kterém se motá a dovolí si být šťastný. Pokud ano, odvedla jsem kus dobré práce. Protože já jsem si to dovolila a je mi lépe i přesto, že mi ještě chvílemi chybí. Chybí mi jeho duše. Ten chlapeček, který má v očích lásku a věří. V sebe a v lásku, protože to ona je všechno. Nechybí mi jeho ego, které si bere energii z druhých. Nechybí mi ego, které potřebuje zapadnout do společnosti všech těch, kteří se taky potřebují fotit do časopisu, aby všichni viděli, že mají krásný život a přitom jsou prázdní.

Materialisti jsme vlastně všichni. Všichni chceme hezký byt a hezké auto a všichni si kupujeme nové oblečení. Nejsem výjimkou. Chci mít na nohách hezké lodičky a hledám správný odstín rtěnky. Vyhazuji starý nábytek proto, abych si koupila nový. Nejsem bio máma a netřídím dokonale odpad. Nemodlím se každé ráno ani každý večer. Ale vidím dvě strany mince. Vždycky. A vidím je i teď, když na něj myslím. Není zlý člověk. Je jen zacyklený v modelech, které někdo nastavil a které nejsou vždycky správně. Ubližuje lidem, aby zakryl svojí vlastní slabost. Kdybych mohla, obejmula bych ho a pošeptala mu, že ho mám ráda i takového. Ale já nemůžu, protože on nechce poslouchat. Měla jsem svojí vlastní cestu k tomu, abych se začala mít ráda takovou, jaká jsem. I on jí má. Dělám chyby a nepřestanu je dělat. Je to životní proces, jak se učit. Až jemu dojde, že je dělá i on a odpustí sám sobě, možná začnou do naší vsi jezdit vlaky. Nebo mi jen přijde zpráva, že mi děkuje úplně stejně, jako děkuji já jemu. Jeho přítomnost v mém životě měla daleko větší smysl, než jsem si původně myslela. V mém srdci bude mít na vždy místo. Jen budu daleko od jeho očí a nebudu poslouchat jeho lži. Přestanu žít ve stavění vzdušných zámků. Jen si ho nechám v sobě, abych nikdy nezapomněla na všechno, co mě naučil. Aniž by věděl.

Mám vymalovanou kuchyň a obývák. Ještě zítra přetáhnu jednu zeď a pak začnu vytrhávat podlahu. Možná, že bych mohla jít pracovat někam na stavbu. Včera jsem vzteky hodila válečkem. Byla jsem už tak unavená, že už se mi nechtělo prostě nic. Dost možná, že zítra nehnu krkem. Ale ta radost je obrovská. Dneska jsem si tam sedla, dívala se na ty bílé zdi a měla jsem prostě jen obyčejnou radost. Táta mě pak seřval, proč jsem nic neřekla, že by mi zaplatil malíře. Nedokáže pochopit, že si to prostě potřebuji dělat sama. V těch nově bílých, čistých zdech, je moje bolest a smutek. Každá moje slza, která mi u toho malování vyschla. Nemůže to vědět, protože o mém smutku neví nic, stejně jako o mně. Je v nich každá chvilička, kdy mi ještě přeci jenom trochu chybí Kníže Ignor. Všechno je to nalepené na tom válečku. Každý nový mozol na mých rukách mi připomíná, že tohle je nový start. Bílá čára na silnici a já jsem zaklekla, abych se mohla rozběhnout. Čekám na výstřel.

Nesnáším běhání. Když mě někdo vidí běžet, utíká taky, protože je naprosto jasné, že za mnou běží něco nebezpečného, jinak bych tenhle pohyb nevykonávala. Přesto mám teď pocit, že až ten výstřel zazní, vyběhnu jako první a rozrazím cílovou pásku.

Dneska jsem na chvíli, když jsem si v pauze dávala svojí milovanou mentolovou slimku, zavřela oči. Viděla jsem ty jeho. Jak se nade mnou sklání, aby mě políbil. Nemiluji ho méně. Včera to bylo měsíc, co jsem si nosila svoje věci do auta a věděla, že tohle je naposledy. Krátký čas na to, abych mohla říci, že je pryč z mého srdce. Ale dostatečně dlouhý na to, aby se k citu přidal rozum, a já jsem věděla, že jeho nepřítomnost v mém životě je to jediné rozumné, pro co jsem se v posledních dvou a půl letech, rozhodla. Neterorizuji se otázkami proč. Nelituji těch chvil. Naopak. Díky za ně. Díky za antidepresiva, které jsem chvíli zapíjela vodou, abych přežila. Pamatuji si přesně na tu chvíli, kdy jsem si vzala poslední. Usínala jsem ještě jednou v bytě, ze kterého jsem nosila v taškách kus svého života. V posteli, ve které jsme se milovali tři léta. Četla jsem emaily, které mi posílal. To nebyla slova lásky. Krátké majetnické řádky. Protože on mě nechce, ale v žádném případě mě také nechce pustit. Možná proto mi nabídl, abych při své poslední cestě do kanceláře, spala ještě jednou tam. Aby měl přehled. Aby se mohl dívat na kamerovém systému, že nejsem venku. A já jsem v tu chvíli věděla, že nepotřebuji antidepresiva, že potřebuji především život bez jeho očí.

Dneska je naprosto jedno, kdo z nás dvou za co může nebo nemůže. Charakter člověka se odkryje ne v průběhu vztahu, ale na jeho konci. A není třeba v sobě ponechávat hořkost. Proč? Vítr u moře mi cuchal vlasy a jezdívala jsem domů s opálenou kůží a radostí. V tu chvíli byla ta láska pravdivá. V tu chvíli, kdy jsem dělala radost jemu a viděla jsem jí v jeho očích. Že to není teď? Nic není věčné.

Netřeba v sobě živit nenávist, ale ani naděje. Vždycky v každém vidím více dobra, než zla a vím, že i v něm dobro je. Jen je schované za egem a on to nikdy nepřizná ani sám sobě. Bere se příliš vážně. Sám sebe vidí jako daleko váženějšího a důležitějšího, než je. Protože se narodil nahý, stejně jako my všichni. Není víc než ty, nebo já. Má stejně tak, jako my dvě, párkrát do roka rýmu a stejně tak, jako nás dvě i jeho může přejet autobus. Nikdy nikdo z nás neví, jak tu bude dlouho. Já nechci ztrácet svůj drahocenný čas, který mi Bůh, nebo co já vím kdo, vypůjčil. Já chci žít a chci se učit nové věci a nechci stát na místě. Vím, že nebude šťastný. Vím, že usíná a myslí na mě. Vím, že je mu taky v některých chvílích smutno. Ale jeho váženost mu stojí za víc, než jeho láska a já ho nemůžu zachránit. Zkoušela jsem to dlouho. Ukazovat mu, že ho lze bezmezně milovat, ačkoliv on sám sebe vlastně vůbec rád nemá. Byla jsem po jeho boku vždy, když si to přál. Dělala jsem věci, které má rád a snažila jsem se nedělat věci, které nemá. On ale nikdy nepochopil, že nelze jenom brát. Když přijímáš cit, musíš taky nějaký dát a když to tak není, musíš počítat přeci s tím, že cit v tom druhém zabiješ. Možná si myslel, že je cit ta drahá, zbytečná a ošklivá kabelka, kterou mi věnoval k narozeninám. Jak kruté v tu chvíli pro mě bylo zjištění, že mě vůbec nezná. Čas. Čas je jediný důkaz lásky, protože ten nevrátíš. Když ho tomu druhému dáš, nevezmeš to zpět. Věnuješ mu kus sebe, svého života. To je nejcennější.

A tak jsem jí prodala a mám za ní nový, jídelní stůl. Bude mi připomínat pokaždé, když k němu budu usedat, že jsou na světě důležitější věci, než kožené, drahé kabelky. A můj čas? Věnuji ho lidem, kteří si to zaslouží.

Sedím u babičky, držím jí za ruku. V pátek mě vyděsila máma, když mi zavolala, že ji našla ležet na podlaze. Podle CT měla patrně slabou mrtvičku. Dovolila jsem jí podepsat revers a vzala jí domů. Teď kouká se na svojí oblíbenou telenovelu a já jsem ráda, že jsem tady s ní. Jí teď patří můj čas, který urvu mezi vytrháváním podlahy, malováním zdí a sestavováním nového nábytku. Protože to ona je kousek od konce své cesty. Je jí 95. Co jiného jí dneska dopřát, než to, že je doma? Že usíná ve své posteli a zůstává mezi lidmi, které celý svůj život miluje?

A zná tyhle hodnoty Kníže Ignor, nebo je tak zaslepený sám sebou? Dost možná, že svojí mámě jednou zaplatí ošetřovatelku. Určitě ano. Peníze přeci dokáží zařídit všechno. Můžou ale nahradit lásku? Péči?

Jsem na sebe pyšná, má drahá. Ta potvora v tom akváriu, pomalu a jistě ztrácí dech. Nemám Ferarri, mám srdce. A my dvě si nemusíme říkat, co je víc. Nemám luxusní byt. Mám obyčejný, malý prostor na žití ve vsi, kde se necítím doma. Ale mám odhodlání a nebojím se vykročit a mít u toho zavázané oči. Co se může stát? Spadnu? Tak se zvednu. Znovu a znovu. Ztratím naději? Objeví se nová. Zabouchnou se mi dveře? Otevřu jiné. Každá cesta někam vede. Důležité je, nemotat se v kruzích. Z jednoho jsem teď vystoupila a přestala jsem se rozhlížet.

V jednom krásném večeru mi Kníže Ignor řekl, že až ho opustím a jemu dojde, že beze mě nemůže žít, nechá zaparkované Ferarri ve městě a přijede si pro mě vlakem. S batůžkem na zádech a v pohorkách. Máme u nás výluku vlaku, opravuje se nádraží a tak k nám vlaky nejezdí. Vždycky je všechno tak, jak to má být.

Čekám, až mi zaschne tmel na zdech. Servala jsem tapety, nechala si oddělat poličky a zatmelila všechny díry. Do zítra to musí schnout, abych to mohla obrousit do hladka. Pak vezmu zase po letech do ruky váleček. Prý se má při úklidu života začít tím, že uklidíš svůj domov. Jen přesně nevím, jestli je to místo, kde teď sedím u klávesnice a píši tradičně tobě. Ale jsem tu, tak asi jo.

Za ty měsíce, co jsem ti nepsala, mám zase desítky příběhů. Kníže Ignor se vrátil. Hned po své rodinné dovolené. Byla jsem zase láska. Dneska odpoledne jsem se dívala na zprávu, kterou mi napsal poslední den v lednu, ve které se mě ptá, jestli je jeho láska v pořádku. Jeho láska. Jeho voňavá holčička. Jeho všechno, o které nechce nikdy přijít.

Poprvé mě držel po těch týdnech v náruči, líbal mě do vlasů po našem divokém milování, a nasával mojí vůni. Tiskl mě k sobě a já jsem se zase cítila v bezpečí. Vrátila jsem se domů, do města. Do svojí postele, ke svému stolu v kanceláři. Oživila jsem pracovní dítě a nechávala se kolébat nikdy nehynoucí láskou. Vrátil se, tak je to přeci tak. Je to obrovský, nemůže to nikdy umřít, nikdy zmizet. A tak jsem znovu přistoupila k plánu A, ten béčkový prostě zametla pod koberec. Jako by ty týdny bez něj, nikdy nebyly. Navázali jsme tam, kde jsme skončili poměrně rychle. V bytě bez elektriky a prázdnými zdmi, jsme začali psát další kapitolu našeho společného příběhu. Netušíc, jestli jí dopíšeme tím, že za ní dobrovolně uděláme tečku, nebo jestli jí dopíše až smrt jednoho z nás, někdy ve stáří. Vtiskli jsme do prázdných zdí spoustu vzdechů, hromadu slov lásky. Ty krásné chvíle, kdy jsme za zavřenými dveřmi jeden druhého vynášeli do oblak a pak se vraceli k vlastním pracovním stolům, kde jsme spolu tvořili. Pracovní dítě začínalo dýchat, věci se posouvaly a já jsem si připadala naprosto nezničitelná. S půdou  pod nohama, která se nehoupe. Jako bych z lodi konečně vystoupila na pevninu. Zastřenou mysl pohledem do jeho očí. Do očí chlapečka, který se nechával hladit po tváři a vždycky pak vzal mojí dlaň, aby jí políbil.

Usedali jsme zase do letadla, abych vedla společnou domácnost stovky kilometrů daleko. A tak jsem zase stála ve svojí kuchyni a čekala, až vykyne těsto na knedlíky, které má tak rád. Kynuté knedlíky s borůvkami. Polité rozpuštěným máslem a zasypané cukrem se sekanými vlašskými ořechy. Nažehlené límečky, vyleštěná baterie v koupelně. Lesknoucí zrcadla a v nich odraz nás dvou, když mě před nimi držel za boky. Ani mi v tom všem nevadilo, že vlastně nevidím pláž. Dokonalá milenka. Přesně tak, jak si přál. Žila jsem. Dýchala jsem mořský vzduch, nechávala si cuchat vlasy větrem a způsobně si utírala rty ubrouskem po tom, co jsem dojedla rybu v soli. Vstávala jsem a kouzlila míchaná vajíčka na snídani. Ráno do černého čaje lžička cukru, večer do toho, který nosím k posteli vrchovatá medu. Každý den stejný a přesto jiný. Proto, že život po jeho boku, byl splněným snem. Přestala jsem vnímat sinusoidy, které ho provázely. Byl. A já byla. Žádné kanape a teplé ponožky.

Více ve městě, než na vsi. Můj život v kufru, který jsem v podstatě přestala vybalovat a jenom jsem ho tu překračovala v tom mini bytě, kde teď brousím tmel na zdi. Já jsem sice oplakala jeho oznámení, že čeká druhé dítě doma, ale bylo všechno tak rychlé, tak posunuté za hranice normálnosti, že jsem to nepřestala vnímat, ale začala nad tím uvažovat pozitivně. Odchází z domu, protože si druhé dítě nepřál. Ladí dohody o péči, výši alimentů. Já vybírám kočárek, já chodím po nových projektech u moře, aby koupil větší byt. A já budu mít mimino, které jsem si tak přála, jenom ho nebudu muset porodit. Dokážu vždycky na všem, co bolí, najít to pozitivní. Nějak se obrnit. Vzít to po svém, abych to mohla přežít. A tak jsem se začala dívat po jídelních židličkách, v obchodě nenápadně pokukovala po malých botičkách a surfovala po internetu, které plíny teď frčí a po kterých nebude mít mimino opruzený zadek. Připravená na to, že mít polovinu měsíce čtyři děti nebude procházka růžovou zahradou, ale kdo jiný by to dal, než já?

Když jsi nahoře, musíš počítat s tím, že za chvíli můžeš být zase zpátky dole. Jednou na tom žebříku, po kterém šplháš, našlápneš špatně a letíš. A když si ho o zeď opíráš sama, nemá tě prostě kdo chytit. Klečím na zničené podlaze, brousím tmel a snažím se dívat nahoru. Připravená šplhat znovu. Po kolikáté?

Kníže Ignor mi napsal, že byla 15.9. 2018 na stole nabídka na společný život. Rozhodla jsem se. Špatně, samozřejmě. Ano, nabídka na společný život přišla. Poprvé předposlední prosincový den rok před tím. Seděli jsme v restauraci, kam jsem chodila ráda a on mi řekl, že pro mě má překvapení. Koupil chýši. Pro nás. Abychom se tam se všemi těmi dětmi vešli. Dokonce mám dodnes v mailu dokument, který mi poslal pak na začátku ledna a do kterého jsem doplňovala vlastní požadavky. "Doplň prosím červeně a pošli zpět." Nazvala jsem ho – MŮJ ŽIVOTNÍ SEN. Na společné dovolené mi pak chýši ukázal.

Po dovolené nastala změna. Kníže si sedl, zjistil, že nemůže dvě chýše a dvě rodiny utáhnout a tak vymyslel jinou možnost. Jeden byt v centru města prodá, druhý, větší koupí. Snad se neurazím?

"Princezno, najdi prosím byt a domluv prohlídky." A tak jsme hledali náhradní životní sen. Aby se nakonec změnilo i to. Kníže Ignor zjistil, že na něj tlačím. A on to tak nechtěl. Překvapení. Možná větší, než to s tou chýší. A tak se pár týdnů nedělo nic. Kromě toho, že jsem ve městě byla vždycky, když chtěl nebo potřeboval. Prostě, žádný společný sen? Než přišel další. "Princezno, už jsem to vymyslel." A tak se hledá kuchyň, úchyty, kliky ke dveřím. Aby ti nakonec řekl, že je to celé blbina a že tě zase přestěhuje jinam. Jasně, chápu. Hledáš někoho, kdo to nakreslí. Nábytek, školy dětem. Prostě je jasný, že tohle je poslední verze. Jenom se nestíhá tak, abys byla ve městě i s dětmi na začátek školního roku. Je mi líto, prostě to nejde. A mezi tím ti chodí stále dokola, jestli nechceš zvážit návrat k Černokněžníkovi. Jestli bys to neměla jednodušší, protože on vlastně chudák neví, jestli ti má co nabídnout. Ale objedná se postel pro Rebelku, objedná se postel pro Modroočka. Možná, že by měl někdo udělat slovník, jak si co vykládá žena a jak muž. Protože existuje spousta slovních spojení, která pak mozkem každého pohlaví, projede v jiné verzi. Pro mě to znamenalo, že se zase blíží den, kdy mi řekne, že ty postele nepřijdou, že je to celé hrozně ukvapené a že se zase nebudu nikam stěhovat.

Rozhodnout se, že si věci z bytu , který mi byl ve městě útočištěm odstěhuji sama a dobrovolně, bylo hrozně těžké. Nechtěla jsem znovu zažít to zklamání, že mi znovu šlápne na mojí duši. Nechtěla jsem být znovu opuštěna. Je přeci jednodušší opouštět. Tak proč to tentokrát jednodušší nebylo? Rozum v tom měl jasno. Na cesty do města už nemám ani čas, ani finance. Musím se začít stavět na nohy. Toho času, který jsem věnovala vzdušným zámkům, bylo příliš mnoho. Už si to nemůžu dovolit. Stejně jsem ale ve chvíli, kdy jsem táhla poslední kufry s věcmi, klíče do schránky nehodila. Chtěla jsem ho ještě vidět. Naposledy se pomilovat. Cítit jeho vůni, abych na ní nikdy nezapomněla. Stejně jsem v tu chvíli, pro kterou jsem se rozhodla já sama, plakala.

Kníže Ignor nikdy neopustí svojí ženu, nikdy nedopustí ani to, abych byla ve městě, protože tam je riziko, že na to ona přijde, příliš velké. Chce mě, nedokáže si představit, že bude beze mě. Musí mě ještě vidět. Prostě musí. Ale ideální by bylo, kdybych dál pracovala jen napůl, zůstala na vsi a do města jen jezdila. Jenomže to nemůžu já. Mám taky nějaké závazky, potřebuji také chodit do práce, musím si taky vyzvedávat děti ze školy. Jak to mám dělat? Možná, že jsem zahnala do kouta sama sebe. Možná, že jsem příliš netrpělivá.

Zase ho omlouvám, máš pravdu. A tak se stalo, že jsem jeden večer zůstala s Rebelkou u Černokněžníka a byla jsem rozhodnutá, že tam zůstanu na pořád. Jenže Kníže Ignor v noci volal. Tak hrozně mě to vrátilo zpátky, že jsem se omluvila Rebelce, že s ní u tatínka zůstat nemůžu a jela domů. Slíbila jsem, že zůstanu druhý den. A zůstala. Byl to ten večer, kdy mi přišla nabídka, kterou jsem se rozhodla nepřijmout.  Tu chvíli si pamatuji přesně. Rebelka ležela vedle mě v posteli, já jí četla pohádku, když zavrněl mobil. Přečetla jsem si to a vzpomněla si na všechny vzdušné zámky. A já byla v tu chvíli tam. Bylo to reálný. Černokněžník mi v kuchyni vařil čaj a Rebelce se smály oči radostí, že má mámu i tátu. Měla jsem jí zase zklamat a odjet? Odjet pro něco, co bude zítra zase jinak? Kvůli lásce, která staví vzdušné zámky a pak je bourá? Kvůli muži, který mi tolikrát lhal? A tak jsem lhala já. Věděla jsem, že na to přijde. Proč mě ale i přesto chtěl vídat dál?

Přijel do vsi o pár týdnů později. V kapse další sen.

" Zruš to. Nezůstávej tady. Nechci být bez tebe." A tak jsme společně, někde mezi líbáním, milováním a civěním jeden na druhého, vymysleli plán. A já mu uvěřila. Zeptala jsem se mockrát. Když to udělám teď, když skončím v práci, když Černokněžníkovi napíšu, že jsem se unáhlila a že se k němu vrátit nemůžu, nebudu mít žádnou cestou zpátky.

"Udělej to."

Byla to jenom msta za mojí lež? Potřeboval mě prostě jenom vidět na úplným dně, aby mi pak s výsměchem mohl do očí říct, že mi nepomůže, ať jdu Černokněžníka odprosit, aby se o mě postaral on? Bylo to jen součástí plánu, jak mi vrátit, že jsem usnula někde jinde?

Změnil mi svět. Neumím být Amazonka, neumím si dneska obléknout hezké spodní prádlo a jet se někam dobře pobavit. Jen tu civím do těch zdí ve své samotě a přemýšlím. Ano má milá. Pamatuji si, jak jsem se ho do očí ptala, jestli má naplánovanou nějakou dovolenou s ženou a on mi tvrdil, že v žádném případě a že s ní už sám nikam nepoletí. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem se podívala do jeho e-mailu a zjistila, že jí měl zaplacenou už v tu chvíli, kdy mi do očí říkal opak. Pamatuji si i ty e-maily s ženami ze seznamek, se kterými se scházel. Velmi živě. Přesto, kdybych mohla vrátit čas, vrátím především ten večer, kdy jsem lhala já jemu. Proč? Protože se mu to povedlo dokonale. Moje chyba je v mých očích tisíckrát horší, než jakákoliv jeho. Protože, ve finále můžu vždycky za všechno já. Dokáži dokonale podělat ty konce. Ty důležité momenty. A pak se za to měsíce bičovat, protože já si přeci nezasloužím... Schovávat se před světem a nasazovat svojí arogantní masku. No a? Proč může on a já ne? Proč bych se kvůli němu měla měnit? Pro co?

Den 21. Slyšela jsem názor na jednu z mých fotografií na sociální síti. Prý jsem tam taková jiná. Upřímnější. Vznikla ten den, kdy odjížděl Kníže. Ten den, kdy jsem ho líbala na nádraží a byla jsem si naprosto jistá tím, že zažil chvíle, jaké je to být beze mě a zjistil, že to tak nechce. Byla jsem si naprosto jistá tím, že tentokrát už to nezmění. Že si další víkend sbalím kufr, odjedu a už se do vsi nevrátím. Den 21. Výraz na té fotce je čisté štěstí a spousta nadějí na zítřky. Ale společný život je naprosto vyloučený od toho večera, co jsem lhala. Stejně mi chybí. Ale má pravdu. Snad už to dneska napsal dostatečně jasně. A šťourohlavka má pravdu, když mluví o mých maskách a mém strachu, že někdo zjistí, kdo doopravdy jsem. Když tě lidé znají, vědí jak ublížit. Vidí tvé slabiny. Když tě neznají, nemají šanci. To proto nechci, aby ze mě někdo moje slupky odlupoval. Bojím se. Teď zrovna se zase příšerně bojím.