... den 13. ...

Zdál se mi v noci hrozně živý sen. Možná jsem měla horečku. Nevím. Ale cítila jsem, jak mě Kníže Ignor přikrývá a jak mě hladí po krku. Slyšela jsem, jak mi říká: "Princezno, spinkej." Vzbudila jsem se, a prostě jsem měla pocit, že tady opravdu byl. Svítila jsem v kuchyni, asi jsem usnula hrozně rychle a musela jsem se jít převléknout, jak jsem byla mokrá. Chodila jsem chvíli po bytě a přemýšlela, proč se mi takové věci zdají. A pořád jsem cítila, jak mě hladil po tom krku. Přitom vím, že by to nedělal ani, kdyby bylo všechno normální. Kdybychom spolu byli tak, jako do teď, stejně bych se tady v tom hrabala sama. Stejně by se mnou v noci nebyl a stejně bych já byla na vsi a on ve městě.

Když zvíře loví svojí kořist, kousne, nechá jí popoběhnout, dožene a kousne znovu...až jí nakonec skolí a utrhne kus toho nejlepšího masa. Odnese ho někam do brlohu sobě i svým mláďatům. A nechá zraněnou kořist pomalu umírat.

Potkal mě, když jsem byla Amazonka. Vidím přesně výraz svojí tváře na první večeři. Kde jsem udělala chybu? Možná po prvním milování, když odcházel a já jsem se zvedla a šla si stoupnout na špičky, abych ho při odchodu políbila? Proč potřeboval, abych mu ukázala, kdo jsem? Mohl mít všechno. Mohl mít krásný sex, kdyby se nezačal ptát. Nemusel nic víc. Jen se prostě neptat, neodhalovat, nesnažit se mi nalhat, že jeho se přeci bát nemusím. Nebo je pro ně sex hezčí, když k nim bezmezně vzhlížíš? Našla jsem zprávu, ve které mi po pár týdnech našeho randění psal, že tak krátká doba a já už ho miluji. Jak si byl od samého začátku jistý, že mě dostává přesně tam, kde mě chce mít.

Trvala jsem si vždycky na tom, že mě muži, se kterými spím, neznají. Nemohli mi pak ublížit. Oblékala jsem kalhotky tak rychle, že si nestihli všimnout, že odcházím natož, aby si všimli toho, že mám třeba v očích slzy. A taková jsem byla na začátku i s Knížetem. Snažím se najít ten moment, kdy jsem se poprvé nechala hladit. Protože možná, že to právě byla ta něha, díky které jsem uvěřila. Možná ten moment, kdy jsem po milování neodešla do koupelny, ale ležela na jeho rameni. Teď už je to asi jedno.

Seděla jsem dneska znovu v čekárně u té doktorky, žmoulala v ruce mobil a jenom si říkala, že nesmím psát. Nesmím, nesmím, nesmím. Když něco nepokračuje, někde to musí mít konec. Když to konec nemá, nikdy nemůžeš začít s ničím jiným. Co bylo tohle za hru? Týdny a měsíce mě odlupoval slupku po slupce, aby nakonec zjistil, že jsem před ním zcela nahá a tak už nemá na co přicházet? Jako jeden z projektů, na kterých dělá. Doladit poslední detaily a pustit do světa. Ne, neočekávám, že si všiml, že nejsem jeden z jeho domů.

Doma je to už šílený. Dala bych si něco dobrého k jídlu, ale nejsem schopná vařit. Já jsem se dneska dokonce nenalíčila ani na cestu do té ordinace. Prostě jsem usoudila, že moje duše lovce je ta tam. I kdybychom potkala kohokoliv, bylo by to jedno. Zapomněla jsem ti říct, že mi včera volal pan Prosciutto. Chtěl mi popřát do nového roku a zeptat se mě, jak se mám, že nejsem nikde vidět. Jestli jsem už konečně odešla za svým srdcem. Jak těžko se mi vyslovovalo, že jsem neodešla nikam. Samozřejmě jsem ale nepřiznala, že tu hniju a umírám ve vlastním těle, protože jsem neměla náladu na pozvání, které by přišlo. Psychoterapii někde v kopcích zapadaných sněhem si velmi ráda odpustím. A tak jsem mu dneska jenom pogratulovala slušně k jeho úspěchu, když mi poslal spoustu fotografií toho časopisu a tím jsem zase ukončila jakoukoliv komunikaci. Jenom prosté – gratuluji. Jen proto, že dokáži ocenit práci někoho druhého. Že mi srdce plesá, když svět vidí, že i na naší vsi jsou lidé, co dokáží vyčnívat z davu a ne tvořit jenom to, co již někdo vytvořil. Dělat věci jinak. Možná právě proto stále běhám s tou hlavou proti zdi. Doufám, že jednou přijde den, kdy se to vyplatí.

Den třináctý. Pověsila jsem jednu pračku, jednou vyrovnala myčku a od ležení mě příšerně bolí záda. Den třináctý. Chci konec snů, ve kterých mě přikrývá. A přitom chci, aby otevřel dveře a přikryl mě ve skutečnosti.