... den 12. ...

Zprávy, které odesílám za velkou louži, jsou doručeny. Odpovědi nepřichází, protože tam není signál.

"Paní učitelko, můj domácí úkol mi sežral pes."

A tak tu žmoulám neustále v ruce mobil, který prostě nevrní.

Ve své karanténě přemýšlím vážně hodně. Kam, kudy? Proč? Nejdůležitější je asi ta otázka proč, na kterou nějak nemůžu najít odpověď. Jsem příšerně unavená. Dneska jsem usnula na celé odpoledne a způsobila tím poplach na všech frontách. Nebrala jsem telefon, což v mém případě asi není úplně normální a tak mě vzbudilo, jak Modroočko s mámou stáli nad mojí postelí. Báli se o mě. Hezké gesto.

Přesto bych tu takhle chtěla zůstat už na furt. I když, když se podívám do zrcadla, možná by mi už mělo začít být lépe a měla bych jít alespoň na nákup, aby mě to nutilo se sebou něco udělat. Vypadám o deset let starší, vlasy stažené do culíku, s šátkem na hlavě a příšernými kruhy pod očima. Možná, že trocha make-upu by neškodilo. Jenomže zase jsem u té otázky, proč bych to měla dělat? Neuvěřitelně mi vyhovuje ta samota. Jak si tu můžu naprosto beztrestně lízat rány, brečet kdy se mi zachce a nikdo mě nevidí. Můžu si pustit film, otevřít knížku, mlátit do klávesnice a nemusím ven. Nemusím se na nikoho usmívat, přetvařovat se a dělat, jak je svět krásný, když ten můj prostě teď krásný není. Už několik týdnů. Už několik měsíců. Co je to se mnou?

Když jsem si s Knížetem Ignorem včera měnila pár krátkých zpráv, zeptala jsem se, proč nechává některé věci, které mu píšu, bez odpovědí. Odpověděl mi, že si užívá tu chvíli "být milován." Dneska, když tady čekám na to, co nepřichází, jsem si to znovu několikrát četla. On si užívá ten moment, kdy je milován. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že by ho mohlo napadnout, jestli si užívám taky já?

Den dvanáctý. Prý bolest trvá přibližně polovinu času, kterou jsi s dotyčným trávila. Počítá se čas, kdy jsme spolu byli doopravdy, nebo se počítá i ten imaginární společný život a vzdušné zámky vznikající v našich mobilech? Abych věděla, jak dlouho tady budu ještě takhle hnít a jak dlouho se ještě nebude lepšit ani můj zdravotní stav. Kašlu, jak nějaký dědula na LDN, který to za pět minut zabalí.

Den dvanáctý. Vím, že nikdy nepřijde. Že moje přání, jsou jen zoufalým čekáním na zázrak a zázraky se nedějí. Jen to zatím prostě neslábne.