... den 9. ...

Proč se o ženách říká, že nevědí, co chtějí? Přemýšlím dneska nad tím, jak muži nemají rádi holky, co si jasně s fleku řeknou nějaké svoje požadavky. Hele já chci kabelku, hele já chci, abys mi každou středu nosil kytku...a když tohle všechno neděláš, protože vlastně jenom předpokládáš, že když tě někdo má rád a ty se staráš o něj, bude se on starat o tebe. A ono se to neděje, tak prostě řekneš některé věci nahlas a to je mi ale zase údiv, proč jsi to neřekla? A tak teda přiznáš, že by přeci jenom někdy bylo fajn, kdyby... a zase jsi nevděčná. No uf. Tak co se po nás vlastně chce?

Pustila jsem si Sex ve městě. Ten díl, jak odlétá do Paříže a Božský si tam pro ní nakonec přijede. Mám ho nejraději. Beznadějná romantička. Jasně, že hlava ví, že se takové věci dějí jenom ve filmech nebo v seriálech. Co když umře i ta naděje ve mně, že láska existuje a že hory přenáší? Pak umřu já. A tak se s každou zprávou prostě živím nějakou nadějí. Třeba tou, že se vrátím domů. A pak půjdu po ulici a potkám Knížete Ignora, jak se vede s nějakou hezkou, mladou dlouhonou blondýnkou. Pustí jí a půjde ke mně. To je přeci jasný. On to přeci říkal.

A kolik z toho, co říkal vlastně splnil?

Pořád je mi bídně. Proč nejedu na pohotovost? Máma dneska vyřizovala po dětech, ať si tam koukám zajet. Jenomže tady na té naší vsi, žádná není. Musím do nemocnice. A to si můžu dokonce vybrat. Jenomže v obou špitálech, je minimum česky hovořících doktorů. A já jim nějak nevěřím. Hlavně ne po té zkušenosti s ukrajinským gynekologem. Jak jsem tenkrát byla vystavena šílené zpovědi, jak mi nezapomněl říct, že tomu dítěti tluče srdíčko...byla jsem tenkrát sama. Tradičně. Když Kníže Ignor přijel po tom nejhorším, pečovala jsem já o něj. Ne on o mě. Protože měl chuť.

Den devátý. Všechno tohle si sakra dobře a živě pamatuji a stejně usínám v tom bílém tričku? Den devátý. Přijeď pro mě a odvez mě někam do blázince. Nejsem normální.