... den 7. ...

Den sedmý. Ještě v podstatě na začátku. A já už sedím a píši ti. Uklidňuje mě to. Vlastně je ta klávesnice lepší, než šťourohlav. Nelžeš jí. Můžeš do ní vymlátit všechno. Smutek, vztek i radost. Před chvílí jsem hodila do pračky jeho tričko. Zůstalo v mém kufru, když jsme se loni v lednu vraceli domů. Každý do svého – domů. Prostě jeden zůstane na letišti u kufrů o pár minut déle a je po pohádce. Myslím, že si ani nepamatuje, že mi to tričko zůstalo.

A už vůbec netuší, že když je mi nejhůř, tak v něm spím. Chápeš, že pořád peru ve stejných tabletách, jako jsem prala doma a na chalupě? Když vyndám prádlo z pračky, mám pak alespoň pár minut, kdy to tu schne na topení pocit, že jsem pořád tam, kam jsem si naivně myslela, že patřím.

Jak jsem byla naivní, když jsem na loňské Vánoce za svoje poslední peníze nakupovala ozdoby na stromeček. Myslela jsem si, že je to investice do zářivé a šťastné budoucnosti. Naší budoucnosti. Smazala jsem naprosto jakékoliv já a vyměnila jsem ho za – my. Dvě ruce s propletenými prsty, které se už nikdy nerozpojí. Nikdy. A přitom jsem to měla tušit už na samém začátku viď?

Možná tam, kde mi psal, že kdyby byl dokonalejší, mířili bychom do pekla daleko větší rychlostí, než stejně míříme. V tu chvíli jsem měla vzít nohy na ramena a utíkat daleko od všeho. Protože v tu chvíli mi mělo dojít, že je to peklo především pro mě. Ne pro něj. On má nohy v teple. Kdesi za louží, na rodinné dovolené. A já si tu utírám slzy do jeho trička. Jedné z mála věcí, která mi po něm zbyla. Budím se mokrá po zlém snu a přemýšlím, jestli za to může víc ten bacil, nebo to, co se mi neustále zdá.

A tak se tu ptám sama sebe před zrcadlem, co se změní, když se tu budu každý den a každou noc hroutit. Prodá jeden z vozů ze své stáje? Přestane se točit svět, že mě se ráno nechce vstát? Přestane snad brouzdat po seznamkách a podvádět svojí rodinu, na které mu tak hrozně moc záleží, když odletím a už se nikdy nevrátím. Ne. Nestane se nic. On si dál bude leštit svoje lásky v garáži a dál si bude trvat na své učebnicové rodině. Dál bude motat hlavy a pak se divit, že jsou ženský tak hloupé, že mu snad nakonec věří. Nezměním nic. Ani kdybych stála na hlavě a stříhala ušima. Kdybych seděla před jeho domem měsíc v zimě, deští a bez jídla. Chodil by kolem mě a dělal, že mě nezná. A nezměnilo by se vůbec nic, kromě toho, že bych dál prohlubovala to obrovské ponížení sama sebe. Teoreticky to všechno vím. V praxi mi ty zkurvený slzy pořád tečou.

Jdu na půdu najít kus sebe sama, na který jsem po jeho boku zapomněla. Jdu setřít prach ze svých snů, které mi zakázal. Pustit energii někam, kde to třeba bude mít větší smysl pro mě. Ne pro něj. Pro mě. Protože on je pryč a já zůstávám.

Den sedmý. Bolest neslábne. Jen se jí jdu snažit přeměnit třeba v pletené ponožky? Je to jedno. Jen něco dělat a nežít v bublině, ve které nikdy neodešel. Jen přestat čekat na to, že se někdy vrátí.

Den sedmý. Se všemi těmi páni Pecky a jinými bylo zapomínání nějak jednodušší. Jen jsem to nebyla já. Zkusím teď přijít na to, kdo jsem. Bez nich. Bez orgasmů, které se s tím, který mi dokázal udělat on, stejně nedají srovnat. Mám strach. Hrozný strach.