... den 6. ...

Má drahá. Vynechala jsem den třetí, čtvrtý, pátý. Nebyla síla?

Jak můžeš v aplikacích někoho zablokovat, tak ho zase taky můžeš odblokovat. A já to nevydržela. Píšeš to dobře. Dokud to necvakne v hlavě, můžu dělat, co chci, ale nezmizí to.

Ten šílený bacil, který mě lapnul poslední den v loňském roce, se mě drží a nechce se pustit. Mám rozpraskané, krkavé rty. Nemažu si je. Jen si párkrát za den oloupu mandarinku a kapu si na ně tu šťávu. Strašně to bolí. A je to taková ta příjemná bolest. Prostě chvíli nebolí jenom ta hercna.

Navlékla jsem se do tepláků, hodila šátek na hlavu a teplé ponožky a tak se tu celý den jen ploužím po těch pár metrech. Dívám se na ohryzané lišty od psích holek, které už jsou taky pryč. Jak si já dokážu vždycky nechat sebrat to, co mám ráda. Kdybych tu měla alespoň je. Ale žiju zase ve světě příkazů a zákazů a tak musely z domu. Moje holčičky. Ty, co mě sraly, když jsem přišla domů a hodinu po nich uklízela. Ale vždycky mě vítaly. Nikdy jsem tu nebyla tak sama, jako jsem dneska.

Vždycky, když člověka bolí, že ho někdo opustil, měl by ten člověk vedle sebe mít někoho, kdo mu sebere veškerou elektroniku a smaže vzpomínky. Jasně, v hlavě jich spousta zůstane, ale ty začnou slábnout, když se pořád nedíváš na obrázky. Jak mají ale zmizet, když se tady v tom pořád dokola hrabu? Dneska jsem záměrně hledala svůj starý telefon. Masochistka.

Přesně před rokem začínal ten nový rok poněkud lépe. Přeskakovala jsem tady kufr, abych se zabalila na dovolenou a těšila se. Co z toho všeho, kromě těch pár fotografií nakonec zbylo? Tentokrát mě to všechno zastihlo naprosto nepřipravenou. O tom to je. Já jsem tomu věřila. Prostě jsem neměla v hlavě vůbec žádný jiný plán. Já jsem přeci konečně potkala svého prince na bílém koni a můj život už nebude jinak, než po jeho boku. Jak se mi mohlo stát, že jsem neměla plán B? Jak se mi mohlo stát, že jsem věřila jeho slovům? Já, taková Amazonka.

Normálně bych teď asi líčila kočičí oči a natahovala na svoje nohy punčochy. Abych vyrazila za nějakým dobrodružstvím, které to prostě přemaže. Možná do města, možná někam za humna. To je jedno. Ale prostě bych se nedívala na telefon, nečekala na nic a jela si nechat všechno nějak vygumovat. I kdyby jenom na chvíli. Jenže já jsem za těch víc, než 500 dní, prostě někde zestárla. Nebo nevím, co se to se mnou stalo. Já nikam jet nechci.

Udržuji s Knížetem Ignorem kontakt. Mám strach, že přijdu i o to poslední. Alespoň o pár písmen, za které bych mu asi už ani nestála, ale nějak se mi alespoň snaží odpovídat. Jak je to vždycky stejné. Ty konce. Kdy se hrabeš ve starých konverzacích a snažíš se najít, kde se dlouhé zprávy plné lásky změnily v jednoduché odpovědi, kde všechno řekne v jedné větě. Nedělíš dvanáct vidliček na šest a šest, ale ta podobnost. Jak najednou pro člověka, ke kterému jsi v noci vstávala s paracetamolem, nejsi nic. Jenom přemýšlíš nad tím, jestli ruličkoval, když balil kufr. Jestli nezapomněl léky na záda, jestli má ten paracetamol, kdyby měl po cestě zase virózu...

Co je mi po tom, viď? A stejně na to myslím. Aby mu tam nebylo zle. Stejně se tady utápím v těch podivných ... "a co když?"

Co když zase tak moc nelhal? Co když...

Mám měsíc na to, abych přestala žít v té podivné bublině a našla nějaký plán B ve své hlavě. Ne ten, který se tak jednoduše nabídl. Ale svůj. Abych přežila. Šestý den...venku spousta sněhu a tma. Je mi smutno. Je mi pořád stejně velké smutno a stále netuším, jak se ráno nadechnout. Bez Knížete. Kde najít nový smysl toho, ráno vůbec vstát. Díky, že každý den zavoláš.