...ozvěna...

Když mluvíš s člověkem, který nechce poslouchat co říkáš, je to jako bys stála u studny a slyšela ozvěnu vlastního hlasu. Ozvěna je akustický jev, který vzniká odrazem zvuku od rozlehlé překážky. Že je tou překážkou v mnohých případech člověk, o tom se už nikde nepíše. Odpovídala jsem na některé otázky už mockrát. Kníže Ignor mi je pokládá stále dokola. Mé vlastí odpovědi se pak vrací, zpožděné. V odrazu překážky, kterou je on sám. Jako bych vůbec nic neřekla.

A tak jsem přestala odpovídat. Mlčení, které snad může brát jako souhlas, vystřídalo můj předchozí pláč a vzteklý křik. Neodpovídám, nehájím se, nejsem v opozici. Prostě a jednoduše nejsem.

Má milá. Udělala jsem všechno proto, aby to někde skončilo. Aby nastalo ticho z obou stran. Řekla jsi mi to asi nejlépe ty sama, když jsme spolu seděly u oběda, na kterém jsem ještě měla jeho vůni všude po celém svém těle. Dokud to neuzavřeš sama v sobě, nikdy to neskončí. Měla jsem spoustu otázek. Proč? Má mě nenávidět. Má přecházet na druhý chodník, když mě potká. A já si mám prostě jenom zvykat na život bez nohy. Jde bez ní přeci žít. Nikdy to ticho netrvalo více než pár dní. Dokud jsem nezačala mlčet já.

Tři roky. Tři roky a pár měsíců. Je vůbec možné, že něco může trvat tak dlouho v takovém stavu, v jakém to je? Je vůbec možné, že se vztek mění v lásku a láska ve vztek tak rychle? Každý den všechno jinak, než to bylo včera. Desítky slibů a proseb. Lží.

Lhal mě, abych nakonec začala lhát já jemu. A tak vlastně neexistuje vůbec žádná pravda, jen podivné prázdno z toho ticha, které po třech letech nastalo. Dívám se do zrcadla na jeho podpis na mojí zadnici. Naučil mě někdo v životě víc? Kníže Ignor. Muž s úsměvem chlapečka, který mě držel v náručí. Tisíckrát. Existuje druhá taková, co by se tolikrát balila a zase vracela, když byla volána zpátky? Jak to dokázal a jak jsem to vlastně dokázala já?

V posledním telefonu před pár dny, kdy on jen mluvil a já jsem mlčela, řekl asi tu největší pravdu. "Nejdřív jsem se vzdálil já tobě, aby ses pak ty vzdálila mě."

Nepátrám po tom momentu, kdy se to stalo. Kdy jsem zjistila, že chci ještě žít. Bez strachu z toho, co se zase změní zítra. Prostě přišel.

Sedím na podlaze ve svém skromném obydlí a balím společné věci. On je chce zpátky a já se tu na ně nechci dívat. Ty vzpomínkové předměty ze společných dovolených, které jsme kupovali ještě s představou o společném životě. Na místě, kde mě v hotelu zapisoval po svým příjmením. Na místě, kde jsme měli svoje "doma."

Pamatuji si přesně tu chvíli, kdy jsem před třemi lety na podzim přijela do města a měla na skříních vzkazy. Moje skříň. Moje skříň, do které jsem uložila vlastní srdce. Všechno končí jednou koženou krabicí, kterou ovážu mašlí a odešlu kurýrem zpátky tam, kam patří. Jen to srdce už tentokrát nepřibalím a nenapíšu žádný vzkaz. Nemám k tomu všemu už více co říct. Aby ses mohla vítat, musí předcházet loučení. Rozloučili jsme se už tolikrát. Tolikrát jsem byla požádána o to "naposledy." Slova jsou zbytečná, oči nelžou a já bych se už neuměla usmívat. A když není loučení, není koho přivítat. I ozvěna jednou zmizí, když přestaneš volat na dno studny.