Tobe | ...jednadvacátého...

A najednou slyšíš ty pravdy. Ta nikdy a ta vždycky. Nikdy jsem ti neslíbil a vždycky jsem ti říkal. Jak si má žena tedy vyložit, když dostane nařízení, aby vybrala společný byt? Jak si má žena tedy vysvětlit, když si má vybrat kuchyň do společného domu? Patří to mezi to, nikdy jsem ti nic neslíbil, a vždycky jsem ti říkal? Možná jsou chyby v partnerských vztazích právě o tom, že muži a ženy používají jinou část mozku na přemýšlení. Ostatně o výkladu jedné jediné věty, kterou muž vnímá jinak, než žena, jsem ti už psala. Má drahá. Beru za nutné ti říci, že mi chybíš. To naše poslední, krátké setkání u oběda bylo málo na to, abych ti mohla tolik říct. Mrzí mě, že jsme se někde ztratily jedna druhé. V těch dlouhých měsících mého zvláštního života. Mezi nebem a zemí? Nebo kde jsem to vlastně žila? Možná, že mi to povíš v tu chvíli, kdy konečně otevřu dveře, za kterými tě čeká moje nová vůně. Ta televize, která tu leta visela na zdi, a nikdo jí v podstatě nepoužíval, je pryč. Najdeš místo ní moje milované knihy a spoustu obrázků, kterými jsem si dávala dohromady duši. Mimo jiné tři černé tečky na bílém podkladu. Aby mi stále připomínaly, že mi kdosi zakázal psát a zpívat. Já vím. Dovolila jsem to. Dovolila jsem Knížeti Ignorovi v tu chvíli, kdy řekl, že je to dobrý, ale...dobrovolně jsem svojí práci zavřela do šuplíku a nechala jí tam. A já na ní dokonce zapomněla. Léta mojí práce, měsíce korektur a já to zavřela, jako by to nebylo, protože se kdosi bál, že by to nakonec mohlo spatřit světlo světa. Nepíšu ani tobě, protože se bojím. Bojím se pravdy. Sama před sebou? Možná je těch pravd daleko více, než přiznávám i tobě. Jenom vím, že ty to tušíš. Jenom čekám na tu chvíli, kdy nám tu naliji sklenku vína a povím ti to celé. Tak, jak to bylo, tak jak to je. Nedávno jsem si prohlížela obrázky z našeho posledního domácího večírku. Umíme to ještě? Myslíš, že dokážeme ještě cokoliv tvořit, nebo se ke mně přidáš, oblékneš teplé ponožky a zjistíme, že je to vážně ten zvláštní mezi čas, kdy ještě nejsme staré, ale už nejsme mladé?

A propos, můžeš se mi přestat smát. Vzdala jsem boj o záchranu svojí dělohy. Ještě s tím nejsem zcela smířená, ale rozhodla jsem se, že to vzdám. Je to, jak to je. Modroočkovi je čtrnáct, Rebelce deset a já sakra taky vím, co mám napsáno v občance. No tak dva tři roky přežiji současný stav a pak mi jí prostě vezmou. Ti dva jsou už parťáci. Pomůžou se vším doma, namažou si rohlík, do školy odejdou po tom, co jim dám mezi dveřmi pusu. Kolik let jsem nezažila ta klidná rána, kdy se v klidu nalíčím, vypiji kávu a odejdu z domu bez spěchu a stresu? A teď taková rána mám. Nechám si je. Někdy se dívám na Modroočka a říkám si, jestli ho mám za odměnu. Přijde se mě pětkrát za den zeptat, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Přijde ze školy a napíše mi zprávu, co všechno doma udělal a že se učí. Dokonce se poslední týdny ani neozývá žádný s příznaků té potvory, která se mu usídlila v krvi a tak doufám, že další výsledky budou lepší. Rebelka se mu snaží vyrovnat, a ačkoliv je to s ní náročnější, začíná s ní taky být rozumná domluva. Tak co mi vlastně chybí? Rozhlížím se kolem a nemůžu na to už několik týdnů přijít.

Sedala jsem včera ve městě do vlaku a vlastně jsem se těšila na svůj klid a teplé ponožky. Na to ticho, které mě tu obklopí. Na to zvláštní nic. Budeš se smát mým jehlicím, které jsou zaparkované vedle kanape? Holky na vsi prostě umí i plést.

Město je krásné s Knížetem Ignorem i bez něj. Těším se na víkend, kdy si vezmu batůžek a pojedu si plnit svůj sen. Učit se bude fajn. Třeba přitom zapomenu na tu zvláštnost, která se mi děje. Díky bohu, že to nezačíná jednadvacátého. To jsem se narodila. To jsem měla první rande s Knížetem Ignorem. Dvanáctého jsem poznala Černokněžníka. Na moje narozeniny o pár let později jsem s ním podepsala tu výhodnou majetkovou dohodu. Dvanáctého o měsíc později nám na rozsudek jménem republiky orazili kulaté razítko a tím skončil náš společný život, aby jeho pokračoval po boku jiné ženy. Dvanáctého jsem s Knížetem poprvé trávila společnou noc. Když jsem slyšela, že krevní obraz Modroočka je vážné zlý, bylo jednadvacátého. Hospitalizovali ho na odběr kostních štěpů ten samý den, jen jiný měsíc. Když jsem odjížděla z města se sbaleným tamním životem a pro slzy neviděla dálnici, bylo jednadvacátého. A všimla sis, kolikátého bylo, když jsme spolu my dvě ve městě krátce poobědvali a já více méně mlčela? Jednadvacátého, má milá. Bylo to zase to datum, kdy se dějí zvláštní věci. Teď jen otázka, jestli jsou pro můj život dobré, nebo zlé. Ale ačkoliv to byl ten datum a ačkoliv jsem ti zase dlouho nenapsala... dneska jsem si vybrala tetování, které zakryje to směšné. Nebudu podepsaná jako kráva.

Těším se na tebe.