...učitel...

Existuje Bůh? Protože jestli existuje, chce se mi křičet: "Pane Bože děkuji. Děkuji za včerejšek a děkuji za dnešní den."

Jsem špinavá. Zastříkaná bílou barvou od hlavy až k patě, ale naplněná láskou. Dneska jsem se rozbrečela. Zastavil se Černokněžník, který mi slíbil pomoc, když jsem se rozhodla tady s těmi pár metry něco udělat. Nikdy nemá čas a neměl ho ani dneska, když jsem potřebovala vytáhnout hmoždinky ze zdí. Moje milá, nic mě teď nedokáže tak nasrat, jako když mi prostě nejdou vyndat hmoždinky, protože je tam někdo před lety dolepil lepidlem. To bych se vztekla. Prostě mi to najednou přišlo hrozně líto, že si o pomoc zcela výjimečně píšu, ale zase na ní není čas. Nakonec je vytáhl, ale těch keců kolem toho. Šla jsem si do vany umýt váleček a pustila u toho po tváři tři slzy. Když odešel, zadělala jsem po těch hmoždinkách díry a prostě šla malovat. Když jsem jezdila tím válečkem po zdech, zapřemýšlela jsem se nad tím, jak je nesmyslné nenávidět. Vztekat se. Proč? Všechno tady zvládám sama a můžu na sebe být pyšná. Můžu a taky jsem. Nevadí mi, že mám místo make-upu na obličeji barvu. Nejsem ani unavená. Dodává mi to tu celé takovou zvláštní energii. A v tom dobíjení energie děkuji Bohu, nebo vesmíru, nebo kdo ví komu. Prostě děkuji, že jsem se dneska ráno probudila, mohla babičce pomoci obléknout ponožky. Děkuji, že jsem vstala a že si to tady můžu dělat hezký, protože jsem dostatečně soběstačná, že k tomu nepotřebuji nikoho. A hlavně děkuji za ty poslední měsíce a roky, kdy jsem po svém boku měla Knížete Ignora. Dost možná, že když byl teď na chalupě u moře, myslel na mě. Dost možná, že mu po mě bylo smutno a to byl ten důvod, proč mi posílal zprávy, které mi měly ubližovat.

Jednou bude třeba poslouchat, až mu budu chtít říct, proč jsem potřebovala udělat tu tečku. Třeba se někde po letech náhodou potkáme, nepřejdeme na druhý chodník, ale zmizíme z deště, který bude zrovna padat z nebe, abychom zapadli do nejbližší kavárny, a tam si řekneme svoje pocity bez emocí. Tak, abychom jeden druhého mohli prostě jen pochopit. Nebo se taky třeba nikdy nestane. Pro mě je teď důležitý můj pocit. Neumím nenávidět. Vždycky miluji bližního svého a tak miluji jeho i přesto, že mi ubližoval. Tím dnem, na které mě dostal, mi dal vlastně daleko víc, než kdyby zůstal. Trápila bych se po jeho boku celý život. Nikdy nebude věrný. Ani Doktorce, ani žádné jiné ženě a nebyl by ani mě. A já s nevěrou žít neumím. Naučil mě hodně. Ukázal mi, že jsem daleko víc, než jen děvka. Ukázal mi, že sexem nevyřešíš čerty, které máš v hlavě a na sebevědomí, které si tím zkoušíš nahnat, to vlastně ve finále také nemá žádný vliv. Naopak po tom, co se zvedneš od cizího člověka, oblékneš si kalhotky a odjíždíš domů, cítíš se ještě hůř. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem se zvedala z postele a on mě zavolal zpátky. Přitáhl si mě k sobě, nasával vůni mých vlasů a prostě mě jen držel. Připadala jsem si tenkrát poprvé po letech jako někdo naprosto jiný. Měla jsem hodnotu. Sama pro sebe i pro něj. Teď mě nenávidí, ale já jeho nenávidět nedokáži. Těžko říct, jestli jednou pochopí, že všechno bylo tak, jak mělo. Těžko říct, jestli někdy pochopí, že jsem i já jemu chtěla otevřít oči. Někdy nám někdo strašně ublíží, ale až po čase zjistíme, že nám vlastně pomohl. Třeba jednou sebere odvahu, vyjde z vlastního kruhu, ve kterém se motá a dovolí si být šťastný. Pokud ano, odvedla jsem kus dobré práce. Protože já jsem si to dovolila a je mi lépe i přesto, že mi ještě chvílemi chybí. Chybí mi jeho duše. Ten chlapeček, který má v očích lásku a věří. V sebe a v lásku, protože to ona je všechno. Nechybí mi jeho ego, které si bere energii z druhých. Nechybí mi ego, které potřebuje zapadnout do společnosti všech těch, kteří se taky potřebují fotit do časopisu, aby všichni viděli, že mají krásný život a přitom jsou prázdní.

Materialisti jsme vlastně všichni. Všichni chceme hezký byt a hezké auto a všichni si kupujeme nové oblečení. Nejsem výjimkou. Chci mít na nohách hezké lodičky a hledám správný odstín rtěnky. Vyhazuji starý nábytek proto, abych si koupila nový. Nejsem bio máma a netřídím dokonale odpad. Nemodlím se každé ráno ani každý večer. Ale vidím dvě strany mince. Vždycky. A vidím je i teď, když na něj myslím. Není zlý člověk. Je jen zacyklený v modelech, které někdo nastavil a které nejsou vždycky správně. Ubližuje lidem, aby zakryl svojí vlastní slabost. Kdybych mohla, obejmula bych ho a pošeptala mu, že ho mám ráda i takového. Ale já nemůžu, protože on nechce poslouchat. Měla jsem svojí vlastní cestu k tomu, abych se začala mít ráda takovou, jaká jsem. I on jí má. Dělám chyby a nepřestanu je dělat. Je to životní proces, jak se učit. Až jemu dojde, že je dělá i on a odpustí sám sobě, možná začnou do naší vsi jezdit vlaky. Nebo mi jen přijde zpráva, že mi děkuje úplně stejně, jako děkuji já jemu. Jeho přítomnost v mém životě měla daleko větší smysl, než jsem si původně myslela. V mém srdci bude mít na vždy místo. Jen budu daleko od jeho očí a nebudu poslouchat jeho lži. Přestanu žít ve stavění vzdušných zámků. Jen si ho nechám v sobě, abych nikdy nezapomněla na všechno, co mě naučil. Aniž by věděl.