...výluka vlaku...

Mám vymalovanou kuchyň a obývák. Ještě zítra přetáhnu jednu zeď a pak začnu vytrhávat podlahu. Možná, že bych mohla jít pracovat někam na stavbu. Včera jsem vzteky hodila válečkem. Byla jsem už tak unavená, že už se mi nechtělo prostě nic. Dost možná, že zítra nehnu krkem. Ale ta radost je obrovská. Dneska jsem si tam sedla, dívala se na ty bílé zdi a měla jsem prostě jen obyčejnou radost. Táta mě pak seřval, proč jsem nic neřekla, že by mi zaplatil malíře. Nedokáže pochopit, že si to prostě potřebuji dělat sama. V těch nově bílých, čistých zdech, je moje bolest a smutek. Každá moje slza, která mi u toho malování vyschla. Nemůže to vědět, protože o mém smutku neví nic, stejně jako o mně. Je v nich každá chvilička, kdy mi ještě přeci jenom trochu chybí Kníže Ignor. Všechno je to nalepené na tom válečku. Každý nový mozol na mých rukách mi připomíná, že tohle je nový start. Bílá čára na silnici a já jsem zaklekla, abych se mohla rozběhnout. Čekám na výstřel.

Nesnáším běhání. Když mě někdo vidí běžet, utíká taky, protože je naprosto jasné, že za mnou běží něco nebezpečného, jinak bych tenhle pohyb nevykonávala. Přesto mám teď pocit, že až ten výstřel zazní, vyběhnu jako první a rozrazím cílovou pásku.

Dneska jsem na chvíli, když jsem si v pauze dávala svojí milovanou mentolovou slimku, zavřela oči. Viděla jsem ty jeho. Jak se nade mnou sklání, aby mě políbil. Nemiluji ho méně. Včera to bylo měsíc, co jsem si nosila svoje věci do auta a věděla, že tohle je naposledy. Krátký čas na to, abych mohla říci, že je pryč z mého srdce. Ale dostatečně dlouhý na to, aby se k citu přidal rozum, a já jsem věděla, že jeho nepřítomnost v mém životě je to jediné rozumné, pro co jsem se v posledních dvou a půl letech, rozhodla. Neterorizuji se otázkami proč. Nelituji těch chvil. Naopak. Díky za ně. Díky za antidepresiva, které jsem chvíli zapíjela vodou, abych přežila. Pamatuji si přesně na tu chvíli, kdy jsem si vzala poslední. Usínala jsem ještě jednou v bytě, ze kterého jsem nosila v taškách kus svého života. V posteli, ve které jsme se milovali tři léta.

Četla jsem emaily, které mi posílal. To nebyla slova lásky. Krátké majetnické řádky. Protože on mě nechce, ale v žádném případě mě také nechce pustit. Možná proto mi nabídl, abych při své poslední cestě do kanceláře, spala ještě jednou tam. Aby měl přehled. Aby se mohl dívat na kamerovém systému, že nejsem venku. A já jsem v tu chvíli věděla, že nepotřebuji antidepresiva, že potřebuji především život bez jeho očí.

Dneska je naprosto jedno, kdo z nás dvou za co může nebo nemůže. Charakter člověka se odkryje ne v průběhu vztahu, ale na jeho konci. A není třeba v sobě ponechávat hořkost. Proč? Vítr u moře mi cuchal vlasy a jezdívala jsem domů s opálenou kůží a radostí. V tu chvíli byla ta láska pravdivá. V tu chvíli, kdy jsem dělala radost jemu a viděla jsem jí v jeho očích. Že to není teď? Nic není věčné.

Netřeba v sobě živit nenávist, ale ani naděje. Vždycky v každém vidím více dobra, než zla a vím, že i v něm dobro je. Jen je schované za egem a on to nikdy nepřizná ani sám sobě. Bere se příliš vážně. Sám sebe vidí jako daleko váženějšího a důležitějšího, než je. Protože se narodil nahý, stejně jako my všichni. Není víc než ty, nebo já. Má stejně tak, jako my dvě, párkrát do roka rýmu a stejně tak, jako nás dvě i jeho může přejet autobus. Nikdy nikdo z nás neví, jak tu bude dlouho. Já nechci ztrácet svůj drahocenný čas, který mi Bůh, nebo co já vím kdo, vypůjčil. Já chci žít a chci se učit nové věci a nechci stát na místě. Vím, že nebude šťastný. Vím, že usíná a myslí na mě. Vím, že je mu taky v některých chvílích smutno. Ale jeho váženost mu stojí za víc, než jeho láska a já ho nemůžu zachránit. Zkoušela jsem to dlouho. Ukazovat mu, že ho lze bezmezně milovat, ačkoliv on sám sebe vlastně vůbec rád nemá. Byla jsem po jeho boku vždy, když si to přál. Dělala jsem věci, které má rád a snažila jsem se nedělat věci, které nemá. On ale nikdy nepochopil, že nelze jenom brát. Když přijímáš cit, musíš taky nějaký dát a když to tak není, musíš počítat přeci s tím, že cit v tom druhém zabiješ. Možná si myslel, že je cit ta drahá, zbytečná a ošklivá kabelka, kterou mi věnoval k narozeninám. Jak kruté v tu chvíli pro mě bylo zjištění, že mě vůbec nezná. Čas. Čas je jediný důkaz lásky, protože ten nevrátíš. Když ho tomu druhému dáš, nevezmeš to zpět. Věnuješ mu kus sebe, svého života. To je nejcennější.

A tak jsem jí prodala a mám za ní nový, jídelní stůl. Bude mi připomínat pokaždé, když k němu budu usedat, že jsou na světě důležitější věci, než kožené, drahé kabelky. A můj čas? Věnuji ho lidem, kteří si to zaslouží.

Sedím u babičky, držím jí za ruku. V pátek mě vyděsila máma, když mi zavolala, že ji našla ležet na podlaze. Podle CT měla patrně slabou mrtvičku. Dovolila jsem jí podepsat revers a vzala jí domů. Teď kouká se na svojí oblíbenou telenovelu a já jsem ráda, že jsem tady s ní. Jí teď patří můj čas, který urvu mezi vytrháváním podlahy, malováním zdí a sestavováním nového nábytku. Protože to ona je kousek od konce své cesty. Je jí 95. Co jiného jí dneska dopřát, než to, že je doma? Že usíná ve své posteli a zůstává mezi lidmi, které celý svůj život miluje?

A zná tyhle hodnoty Kníže Ignor, nebo je tak zaslepený sám sebou? Dost možná, že svojí mámě jednou zaplatí ošetřovatelku. Určitě ano. Peníze přeci dokáží zařídit všechno. Můžou ale nahradit lásku? Péči?

Jsem na sebe pyšná, má drahá. Ta potvora v tom akváriu, pomalu a jistě ztrácí dech. Nemám Ferarri, mám srdce. A my dvě si nemusíme říkat, co je víc. Nemám luxusní byt. Mám obyčejný, malý prostor na žití ve vsi, kde se necítím doma. Ale mám odhodlání a nebojím se vykročit a mít u toho zavázané oči. Co se může stát? Spadnu? Tak se zvednu. Znovu a znovu. Ztratím naději? Objeví se nová. Zabouchnou se mi dveře? Otevřu jiné. Každá cesta někam vede. Důležité je, nemotat se v kruzích. Z jednoho jsem teď vystoupila a přestala jsem se rozhlížet.

V jednom krásném večeru mi Kníže Ignor řekl, že až ho opustím a jemu dojde, že beze mě nemůže žít, nechá zaparkované Ferarri ve městě a přijede si pro mě vlakem. S batůžkem na zádech a v pohorkách. Máme u nás výluku vlaku, opravuje se nádraží a tak k nám vlaky nejezdí. Vždycky je všechno tak, jak to má být.