...páteř...

Pustila jsem si muziku a na chvíli si sedla v tom bordelu, který tu vytvářím, abych ho nakonec přetvořila v nový domov. Ruce mě pálí, mám na nich popraskané mozoly od válečku a každou půl hodinu si je musím namazat, jak jsou vyschlé. Když se podívám do zrcadla, mám pocit, že jsem za poslední dva týdny zestárla o deset let. Ale ta vůně nové malby na mě působí jako, bys mi v bytě zapálila relaxační svíčku. Nevadí mi boláky na čele, které se mi dělají z prachu. Nevadí mi těžký nábytek, který si tu přesouvám. Nechce se mi vzteky brečet, že zase začínám něco znovu tvořit. Bavím se a mám pocit, že jsem vystoupila z lodi, na které jsem se měsíce houpala, dotkla jsem se pevné půdy a najednou jsem vzlétla. Létám a dívám se na všechno z ptačí perspektivy. A vidím sebe. Sebe ve své podstatě takovou, jaká ve skutečnosti jsem. Ruce špinavé od barvy, zalezlá před světem. Možná, že jsem se naučila prostě jenom žít sama se sebou. Já jsem zase já. A je to hezký.

Když jsem nosila svoje věci do auta a odjížděla z místa, které jsem si myslela, že je můj domov, měla jsem pocit, že nikdy nepřestanu plakat. A ony ty slzy vyschly. Prostě už po tvářích žádné netečou. Najednou se na to celé dívám jako na největší štěstí, které mě potkalo. Kdybych neviděla to obrovské zlo v očích Knížete Ignora, patrně bych tu nikdy nezačala nic dělat s tím malým, ale krásným prostorem. Už si to ten byt zasloužil. Nebudeme si nic nalhávat. Prošla jsem první fází, kdy jsem si myslela, že by bylo lepší se ráno neprobudit a nějak jsem úplně přešla tu druhou fázi, kdy mi mělo být smutno. Je to týden, co mi nepřišla ani tečka. Rozhodla jsem tak já. To já jsem chtěla, aby mě nenáviděl a už mě nikdy nekontaktoval a tak jsem udělala to, co se nedělá. Prostě jsem přeposlala jeho zprávy doktorce, se kterou tvoří rodinu. Ano, čistě sobecký důvod. Ublížila jsem jí, abych zmírnila svojí bolest? Zachránila jsem sama sebe, protože byl čas. Ten večer, kdy jsem se s ním naposledy milovala, protože jsem se chtěla rozloučit, jsem tu seděla nad lahví bublin a věděla jsem, že to musím udělat.

Ne pro něj, ne pro ní, ne pro jejich rodinu. Pro sebe. Pro svůj klid. Pro to, abych ukončila něco, co by patrně nikdy neskončilo. Chybí mi jeho oči? Ty oči chlapečka, kterými se na mě díval. Chybí mi jeho vůně? Kterou jsem si vozívala z města na naší vesnici, abych měla vždycky kousek jeho s sebou. Když odešel Černokněžník, ještě léta jsem sama sebe terorizovala a spala v jeho tričkách. Nemazala společné obrázky, nechávala si naše noční konverzace a e-maily. Teď to bylo nakonec všechno jednodušší, než se to na samém začátku zdálo. Trička Knížete Ignora, která mám doma, jsou ve spod pytle, jak vynáším všechno na půdu. Fotky jsou schované na disku, abych je nesmazala, ale nenosím je u sebe a nedívám se na ně.

Nevyprchala láska, kterou jsem k němu cítila. To bude ještě chvíli trvat. Někde tam hluboko v mém srdci je jí ještě obrovský kus. Ale je to jako když si koupíš křečka. Když ho nebudeš krmit, jenom ho necháš běhat po akváriu, umře. A stejně tak jednoho dne umře láska, když nebude dostávat najíst. Z čeho by žila? A tak jsem to, co jsem tolik milovala, prostě zavřela do akvária. Ať si to tam klidně běhá v tom šíleném kolotoči pořád dokola. Však ono se to unaví a pak to prostě pojde. Vezmu to do rukou, vyjdu před dům a vykopu tomu hrobeček, kde to pohřbím a klidně se za to pomodlím. Protože ze všech zúčastněných, jsem já ten vítěz. To mě to dostalo na kolena, takže jsem silnější, když vstávám. Co zbyde jim dvěma? Co zbyde Knížeti Ignorovi? Je mi ho líto. Je mi líto jeho pokřiveného charakteru a toho, jak nedokáže milovat nikoho jiného na celém světě, než je on sám. Je mi líto samoty, která ho jednou čeká. Pohladila bych ho po tváři, nabídla mu čaj s medem. Až to přijde. Donesla bych mu ho k posteli a políbila ho na čelo. Jenomže já bych zase odešla, protože bych vedle něho nechtěla usínat. Lidé se potkávají a zase se prostě rozchází. Na tom není nic zvláštního. Jednoho to bolí a tak to musí prostě jenom přijmout. Ale já si jeho, toho člověka, který mě líbal a držel svými pažemi, nemůžu vážit. Má krásné oči. Má krásný zadek a to, co dokáže, když se zavřou dveře ložnice, je sen. Ale nemá duši, ani páteř. A tak se ohýbá tak, že vlastně nepotřebuje žádnou partnerku. Vystačí si sám. Já z gumy nejsem. Stojím, i když si možná myslel, že stát nebudu. A stojím rovně.

Právě jsem odeslala přihlášku. Koupíš mi aktovku? Je čas si plnit vlastní sny. Ne ty, které si vymyslel někdo jiný. Dát život vlastnímu dítěti. Vykročit pravou. Jela jsem včera do města a pak pozdě večer zpátky. Zpívala jsem si na dálnici a Modroočko na mě v autě koukal, jestli jsem se nezbláznila. Nezbláznila. Jen je život krásný. Protože právě teď začínám žít za sebe a pro sebe. S tíhou jeho naprosto podělané krve, která se nelepší, ale za sebe, které znamená za nás. Já, Modroočko, Rebelka. První krok na pomyslném žebříku. Druhý krok, který vede k nebi. Do města, kde mě čeká nádherný rok, plný nových vědomostí.

Těším se, až si my dvě otevřeme lahev a zapijeme mojí vůni. Tu, kterou na mě nikdo nenalepil, když mi strkal ruku do kalhotek. Protože já si obléknu ty nejhezčí krajkové, které mám ve skříni a budu se usmívat. Ale pro to, abych se dobře cítila já. Ne nikdo jiný.