...tmel...

Čekám, až mi zaschne tmel na zdech. Servala jsem tapety, nechala si oddělat poličky a zatmelila všechny díry. Do zítra to musí schnout, abych to mohla obrousit do hladka. Pak vezmu zase po letech do ruky váleček. Prý se má při úklidu života začít tím, že uklidíš svůj domov. Jen přesně nevím, jestli je to místo, kde teď sedím u klávesnice a píši tradičně tobě. Ale jsem tu, tak asi jo.

Za ty měsíce, co jsem ti nepsala, mám zase desítky příběhů. Kníže Ignor se vrátil. Hned po své rodinné dovolené. Byla jsem zase láska. Dneska odpoledne jsem se dívala na zprávu, kterou mi napsal poslední den v lednu, ve které se mě ptá, jestli je jeho láska v pořádku. Jeho láska. Jeho voňavá holčička. Jeho všechno, o které nechce nikdy přijít.

Poprvé mě držel po těch týdnech v náruči, líbal mě do vlasů po našem divokém milování, a nasával mojí vůni. Tiskl mě k sobě a já jsem se zase cítila v bezpečí. Vrátila jsem se domů, do města. Do svojí postele, ke svému stolu v kanceláři. Oživila jsem pracovní dítě a nechávala se kolébat nikdy nehynoucí láskou. Vrátil se, tak je to přeci tak. Je to obrovský, nemůže to nikdy umřít, nikdy zmizet. A tak jsem znovu přistoupila k plánu A, ten béčkový prostě zametla pod koberec. Jako by ty týdny bez něj, nikdy nebyly. Navázali jsme tam, kde jsme skončili poměrně rychle. V bytě bez elektriky a prázdnými zdmi, jsme začali psát další kapitolu našeho společného příběhu. Netušíc, jestli jí dopíšeme tím, že za ní dobrovolně uděláme tečku, nebo jestli jí dopíše až smrt jednoho z nás, někdy ve stáří. Vtiskli jsme do prázdných zdí spoustu vzdechů, hromadu slov lásky. Ty krásné chvíle, kdy jsme za zavřenými dveřmi jeden druhého vynášeli do oblak a pak se vraceli k vlastním pracovním stolům, kde jsme spolu tvořili. Pracovní dítě začínalo dýchat, věci se posouvaly a já jsem si připadala naprosto nezničitelná. S půdou  pod nohama, která se nehoupe. Jako bych z lodi konečně vystoupila na pevninu. Zastřenou mysl pohledem do jeho očí. Do očí chlapečka, který se nechával hladit po tváři a vždycky pak vzal mojí dlaň, aby jí políbil.

Usedali jsme zase do letadla, abych vedla společnou domácnost stovky kilometrů daleko. A tak jsem zase stála ve svojí kuchyni a čekala, až vykyne těsto na knedlíky, které má tak rád. Kynuté knedlíky s borůvkami. Polité rozpuštěným máslem a zasypané cukrem se sekanými vlašskými ořechy. Nažehlené límečky, vyleštěná baterie v koupelně. Lesknoucí zrcadla a v nich odraz nás dvou, když mě před nimi držel za boky. Ani mi v tom všem nevadilo, že vlastně nevidím pláž. Dokonalá milenka. Přesně tak, jak si přál. Žila jsem. Dýchala jsem mořský vzduch, nechávala si cuchat vlasy větrem a způsobně si utírala rty ubrouskem po tom, co jsem dojedla rybu v soli. Vstávala jsem a kouzlila míchaná vajíčka na snídani. Ráno do černého čaje lžička cukru, večer do toho, který nosím k posteli vrchovatá medu. Každý den stejný a přesto jiný. Proto, že život po jeho boku, byl splněným snem. Přestala jsem vnímat sinusoidy, které ho provázely. Byl. A já byla. Žádné kanape a teplé ponožky.

Více ve městě, než na vsi. Můj život v kufru, který jsem v podstatě přestala vybalovat a jenom jsem ho tu překračovala v tom mini bytě, kde teď brousím tmel na zdi. Já jsem sice oplakala jeho oznámení, že čeká druhé dítě doma, ale bylo všechno tak rychlé, tak posunuté za hranice normálnosti, že jsem to nepřestala vnímat, ale začala nad tím uvažovat pozitivně. Odchází z domu, protože si druhé dítě nepřál. Ladí dohody o péči, výši alimentů. Já vybírám kočárek, já chodím po nových projektech u moře, aby koupil větší byt. A já budu mít mimino, které jsem si tak přála, jenom ho nebudu muset porodit. Dokážu vždycky na všem, co bolí, najít to pozitivní. Nějak se obrnit. Vzít to po svém, abych to mohla přežít. A tak jsem se začala dívat po jídelních židličkách, v obchodě nenápadně pokukovala po malých botičkách a surfovala po internetu, které plíny teď frčí a po kterých nebude mít mimino opruzený zadek. Připravená na to, že mít polovinu měsíce čtyři děti nebude procházka růžovou zahradou, ale kdo jiný by to dal, než já?

Když jsi nahoře, musíš počítat s tím, že za chvíli můžeš být zase zpátky dole. Jednou na tom žebříku, po kterém šplháš, našlápneš špatně a letíš. A když si ho o zeď opíráš sama, nemá tě prostě kdo chytit. Klečím na zničené podlaze, brousím tmel a snažím se dívat nahoru. Připravená šplhat znovu. Po kolikáté?