... den 32. ...

Sedím ve vlaku a jedu domů, do města. Zase alespoň na jednu noc. Je hrozně zvláštní tam být bez přítomnosti Knížete Ignora. Byla jsem tam mockrát, když byl pryč. Ale v našem společném domově. Teď spím pokaždé v jiné posteli a prostě vím, že je pryč. I kdybych se s ním potkala na pár minut, které už dneska pro společné setkání naprosto stačí. Víc není přeci třeba. On není. Jsou pryč i ty vzdušné zámky, které tak rád stavěl a přiznejme si, já jsem je s velkou láskou poslouchala a bezmezně jim věřila. Každá holka chce přeci žít svojí pohádku.

Před několika měsíci mi z letiště, když se vracel z chalupy, kde už byl beze mě, psal, že bych se měla postavit na svoje vlastní nohy. Spoléhat se jenom sama na sebe a nečekat, že vždycky přijde někdo, kdo mě zachrání. Měl pravdu ten kluk. Naprosto nepopiratelnou. Jen jak tu sedím a dívám se z okýnka, přemýšlím nad tím, co je to v partnerství, stavět se na vlastní nohy a jak dalece je v něm pravdivé, že často bývá největší pomoc žádná pomoc. Lidé žijí ve větším procentu v páru. Protože dva je více, než jeden. Troufám si říct, že si k sobě hledáme ve většině případu protějšky, kteří jsou dobří právě tam, kde my sami pokulháváme. Aby se to nějak doplňovalo. Pokud je jeden z páru na některé věci nezodpovědný, nebo mu prostě nejdou, bývá dost pravidlem, že se o to stará ten zodpovědnější, který zase ale dělá špatně nebo nerad jiné věci. Nebo to tak není a já mám celou dobu naprosto scestné představy o tom, co je to vztah? Žila jsem do svých téměř třiceti pěti let v představě, že si hledáme svojí druhou polovinu právě proto, že sami jsme jen půl a potřebujeme doplnit do celku.

Kníže Ignor mě vypustil, abych se na ty svoje vlastní nohy postavila, a já mu za to jistě poděkuji a bude to upřímné – díky. Jenom se ptám, na co tedy žít v páru. Muži v dnešní době křičí, že žena už není ženou. Nelíčí se i na doma, aby se mu nikdy nepřestala líbit a spoustu jiných věcí. A oni by rádi, aby doma měli ženu. Tu křehkou květinku, která ráno poběží první do koupelny, aby se upravila a vajíčka jim šla servírovat s rudou rtěnkou, v mini sukni bez kalhotek, nejlépe.

Ty vajíčka jim pak o to lépe chutnají. Jen už k tomu jaksi nedodají, že po usmažení vajíčka a uklizení nádobí do myčky by ještě bylo fajn, abys stála dostatečně na vlastních a vylezla na židli. Bez těch kalhotek, samozřejmě. Za a pro jejich hezký pohled, když zvednou svojí hlavu a za b proto, aby sis vyměnila prasklou žárovku.

Já si jí nedávno vyměňovala. Měla jsem na sobě tepláky, vlasy stažené do culíku a na nohou teplé ponožky a neměla jsem na obličeji ani gram make-upu. Žádné červené nehty a pečlivě obtažené rty rudou rtěnkou. A nemusela jsem před tím, ani potom, nikomu dělat vajíčka na snídani. Zakousla jsem se do jablka a uvařila čaj jen pro sebe. Ve svém vlastním teple, kde sedím u pc, rozesílám životopisy a spřádám plány o budoucnosti na vlastních nohách. A co když na nich budu stát, už vlastně naprosto bezproblémová a Kníže Ignor mě u toho bude hladit po zadnici? Budu pak ještě chtít, aby mě po ní hladil? Kdyby mě u toho vstávání držel za ruku a jen mě třeba lehce do toho stoje pomohl, nesmažila bych mu ta vajíčka s radostí? Protože když se na něj podívám a řeknu, ať si je udělá sám, nebude mě zase on chtít hladit po tom zadku. Nebo žiju v naprosto milné představě o partnerství? Proč pak žít v páru? Pro ty chvíle, kdy svítí slunce? Vážně si mám zvykat, že když zaleze za mrak, musí mi stačit jenom jedna půlka a ta druhá se zpátky objeví až po bouři?

Jistě, na moje dnešní psaní, mi má drahá řekneš, že mám především přestat žít v představě, že jsem s ním někdy žila v partnerském vztahu. Já to vím. Ten imaginární, milenecký svět je asi krásný právě proto, že se v něm slovy dá uskutečnit cokoliv. Není to reálné. Je to jen sen, který si ti dva, schování někde před vlastním domácími životy, dovolí snít. Všechno, co se v té snové bublině řekne, nemá nic společného se světem venku, kde pak žiješ ten skutečný život a měníš si ty žárovky.

Chci se vrátit domů. Domů, do města. Na vždy a na pořád. A vím, že jedu na koni a beru to přes Ural, ale taky vím, že tam jednoho krásného dne dojedu. Malými krůčky, kdy každé ráno vstávám a nežiji ničím jiným, se blížím tomu, abych se jednoho rána probudila mezi banánovými krabicemi a věděla, že teď už nemusím zpátky do vsi. Bude to moje "stát na vlastních?" A budu se pak chtít dívat dolů na někoho, kdo mě vypustil, abych to dokázala, když budu stát na jídelním stole a šroubovat světlo?

Kníže Ignor má tu polovinu vlastností, které mi chybí, a já mám možná některou, která chybí jemu. Přesto mě zůstala jenom půlka a všechno, co by měla dělat ta druhá, se učím za chůze. Co když pak mezi všemi těmi stěhovacími krabicemi, vyhodím první tu, ve které jsou vzpomínky? Když ti amputují ruku, naučíš se bez ní žít, protože musíš. Nepřestane ti nikdy chybět, ale naučíš se všechno tou jednou. Dokážeš bez ní, pokud se rozhodneš, žít v podstatě plnohodnotný život. Den třicátý druhý. Chybí mi moje půlka, která možná nikdy mojí polovinou nebyla. Naučím se bez ní žít. Doprovodíš mě, má drahá, na paralympiádu?