... den 21. ...

Kníže Ignor mi napsal, že byla 15.9. 2018 na stole nabídka na společný život. Rozhodla jsem se. Špatně, samozřejmě. Ano, nabídka na společný život přišla. Poprvé předposlední prosincový den rok před tím. Seděli jsme v restauraci, kam jsem chodila ráda a on mi řekl, že pro mě má překvapení. Koupil chýši. Pro nás. Abychom se tam se všemi těmi dětmi vešli. Dokonce mám dodnes v mailu dokument, který mi poslal pak na začátku ledna a do kterého jsem doplňovala vlastní požadavky. "Doplň prosím červeně a pošli zpět." Nazvala jsem ho – MŮJ ŽIVOTNÍ SEN. Na společné dovolené mi pak chýši ukázal.

Po dovolené nastala změna. Kníže si sedl, zjistil, že nemůže dvě chýše a dvě rodiny utáhnout a tak vymyslel jinou možnost. Jeden byt v centru města prodá, druhý, větší koupí. Snad se neurazím?

"Princezno, najdi prosím byt a domluv prohlídky." A tak jsme hledali náhradní životní sen. Aby se nakonec změnilo i to. Kníže Ignor zjistil, že na něj tlačím. A on to tak nechtěl. Překvapení. Možná větší, než to s tou chýší. A tak se pár týdnů nedělo nic. Kromě toho, že jsem ve městě byla vždycky, když chtěl nebo potřeboval. Prostě, žádný společný sen? Než přišel další. "Princezno, už jsem to vymyslel." A tak se hledá kuchyň, úchyty, kliky ke dveřím. Aby ti nakonec řekl, že je to celé blbina a že tě zase přestěhuje jinam. Jasně, chápu. Hledáš někoho, kdo to nakreslí. Nábytek, školy dětem. Prostě je jasný, že tohle je poslední verze. Jenom se nestíhá tak, abys byla ve městě i s dětmi na začátek školního roku. Je mi líto, prostě to nejde. A mezi tím ti chodí stále dokola, jestli nechceš zvážit návrat k Černokněžníkovi. Jestli bys to neměla jednodušší, protože on vlastně chudák neví, jestli ti má co nabídnout. Ale objedná se postel pro Rebelku, objedná se postel pro Modroočka. Možná, že by měl někdo udělat slovník, jak si co vykládá žena a jak muž. Protože existuje spousta slovních spojení, která pak mozkem každého pohlaví, projede v jiné verzi. Pro mě to znamenalo, že se zase blíží den, kdy mi řekne, že ty postele nepřijdou, že je to celé hrozně ukvapené a že se zase nebudu nikam stěhovat.

Rozhodnout se, že si věci z bytu , který mi byl ve městě útočištěm odstěhuji sama a dobrovolně, bylo hrozně těžké. Nechtěla jsem znovu zažít to zklamání, že mi znovu šlápne na mojí duši. Nechtěla jsem být znovu opuštěna. Je přeci jednodušší opouštět. Tak proč to tentokrát jednodušší nebylo? Rozum v tom měl jasno. Na cesty do města už nemám ani čas, ani finance. Musím se začít stavět na nohy. Toho času, který jsem věnovala vzdušným zámkům, bylo příliš mnoho. Už si to nemůžu dovolit. Stejně jsem ale ve chvíli, kdy jsem táhla poslední kufry s věcmi, klíče do schránky nehodila. Chtěla jsem ho ještě vidět. Naposledy se pomilovat. Cítit jeho vůni, abych na ní nikdy nezapomněla. Stejně jsem v tu chvíli, pro kterou jsem se rozhodla já sama, plakala.

Kníže Ignor nikdy neopustí svojí ženu, nikdy nedopustí ani to, abych byla ve městě, protože tam je riziko, že na to ona přijde, příliš velké. Chce mě, nedokáže si představit, že bude beze mě. Musí mě ještě vidět. Prostě musí. Ale ideální by bylo, kdybych dál pracovala jen napůl, zůstala na vsi a do města jen jezdila. Jenomže to nemůžu já. Mám taky nějaké závazky, potřebuji také chodit do práce, musím si taky vyzvedávat děti ze školy. Jak to mám dělat? Možná, že jsem zahnala do kouta sama sebe. Možná, že jsem příliš netrpělivá.

Zase ho omlouvám, máš pravdu. A tak se stalo, že jsem jeden večer zůstala s Rebelkou u Černokněžníka a byla jsem rozhodnutá, že tam zůstanu na pořád. Jenže Kníže Ignor v noci volal. Tak hrozně mě to vrátilo zpátky, že jsem se omluvila Rebelce, že s ní u tatínka zůstat nemůžu a jela domů. Slíbila jsem, že zůstanu druhý den. A zůstala. Byl to ten večer, kdy mi přišla nabídka, kterou jsem se rozhodla nepřijmout.  Tu chvíli si pamatuji přesně. Rebelka ležela vedle mě v posteli, já jí četla pohádku, když zavrněl mobil. Přečetla jsem si to a vzpomněla si na všechny vzdušné zámky. A já byla v tu chvíli tam. Bylo to reálný. Černokněžník mi v kuchyni vařil čaj a Rebelce se smály oči radostí, že má mámu i tátu. Měla jsem jí zase zklamat a odjet? Odjet pro něco, co bude zítra zase jinak? Kvůli lásce, která staví vzdušné zámky a pak je bourá? Kvůli muži, který mi tolikrát lhal? A tak jsem lhala já. Věděla jsem, že na to přijde. Proč mě ale i přesto chtěl vídat dál?

Přijel do vsi o pár týdnů později. V kapse další sen.

" Zruš to. Nezůstávej tady. Nechci být bez tebe." A tak jsme společně, někde mezi líbáním, milováním a civěním jeden na druhého, vymysleli plán. A já mu uvěřila. Zeptala jsem se mockrát. Když to udělám teď, když skončím v práci, když Černokněžníkovi napíšu, že jsem se unáhlila a že se k němu vrátit nemůžu, nebudu mít žádnou cestou zpátky.

"Udělej to."

Byla to jenom msta za mojí lež? Potřeboval mě prostě jenom vidět na úplným dně, aby mi pak s výsměchem mohl do očí říct, že mi nepomůže, ať jdu Černokněžníka odprosit, aby se o mě postaral on? Bylo to jen součástí plánu, jak mi vrátit, že jsem usnula někde jinde?

Změnil mi svět. Neumím být Amazonka, neumím si dneska obléknout hezké spodní prádlo a jet se někam dobře pobavit. Jen tu civím do těch zdí ve své samotě a přemýšlím. Ano má milá. Pamatuji si, jak jsem se ho do očí ptala, jestli má naplánovanou nějakou dovolenou s ženou a on mi tvrdil, že v žádném případě a že s ní už sám nikam nepoletí. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem se podívala do jeho e-mailu a zjistila, že jí měl zaplacenou už v tu chvíli, kdy mi do očí říkal opak. Pamatuji si i ty e-maily s ženami ze seznamek, se kterými se scházel. Velmi živě. Přesto, kdybych mohla vrátit čas, vrátím především ten večer, kdy jsem lhala já jemu. Proč? Protože se mu to povedlo dokonale. Moje chyba je v mých očích tisíckrát horší, než jakákoliv jeho. Protože, ve finále můžu vždycky za všechno já. Dokáži dokonale podělat ty konce. Ty důležité momenty. A pak se za to měsíce bičovat, protože já si přeci nezasloužím... Schovávat se před světem a nasazovat svojí arogantní masku. No a? Proč může on a já ne? Proč bych se kvůli němu měla měnit? Pro co?

Den 21. Slyšela jsem názor na jednu z mých fotografií na sociální síti. Prý jsem tam taková jiná. Upřímnější. Vznikla ten den, kdy odjížděl Kníže. Ten den, kdy jsem ho líbala na nádraží a byla jsem si naprosto jistá tím, že zažil chvíle, jaké je to být beze mě a zjistil, že to tak nechce. Byla jsem si naprosto jistá tím, že tentokrát už to nezmění. Že si další víkend sbalím kufr, odjedu a už se do vsi nevrátím. Den 21. Výraz na té fotce je čisté štěstí a spousta nadějí na zítřky. Ale společný život je naprosto vyloučený od toho večera, co jsem lhala. Stejně mi chybí. Ale má pravdu. Snad už to dneska napsal dostatečně jasně. A šťourohlavka má pravdu, když mluví o mých maskách a mém strachu, že někdo zjistí, kdo doopravdy jsem. Když tě lidé znají, vědí jak ublížit. Vidí tvé slabiny. Když tě neznají, nemají šanci. To proto nechci, aby ze mě někdo moje slupky odlupoval. Bojím se. Teď zrovna se zase příšerně bojím.