Zajímalo mě, jestli někdy někdo dělal nějaký výzkum, kolikrát se jeden člověk zamiluje za jeden život. A tak jsem se zeptala strýčka Googla. Věřila bys tomu, že na to vážně existuje statistika? A ta říká, že člověk se opravdu zamiluje v průměru dvakrát za život. Z 2000 dotázaných přiznává 73%, že svého dlouholetého partnera potkali ve chvíli, kdy jim mezi prsty proklouzla osudová láska a oni si lízali rány. Většina z těch 73% přiznala, že to byl vztah z rozumu, nikoliv z lásky a že dokonce začali žít s někým, o kom by nikdy nepředpokládali, že s ním žít mohou, protože to nebyl jejich typ. Dalších 17% z dotázaných uvedlo, že svojí životní lásku potkali až ve chvíli, kdy už svůj životní vztah měli. Statistika ovšem už neříká, kolik procent z těch 17, mělo koule na to, za svojí láskou doopravdy odejít.
Když to bolí vážně moc, uklidňuji se tím, že ten pravý na mě přeci teprve čeká. Dneska jsem vyděšena, že jsem ho už evidentně potkala. Byla tohle moje poslední šance? Vztah z rozumu už mám za sebou. Několik vztahů z rozumu. Nefunguje to. Prostě ne, je mi líto. Taky mě mrzí, že statistika neuvádí procento lidí, kteří ve vztahu z rozumu jsou doopravdy šťastní a nikdy nejdou jinam. Kteří prostě žijí z rozumu spokojený život, ze kterého nemají potřebu utíkat. Alespoň někdy, na chvíli. Není pro člověka přirozené, hledat svojí druhou polovinu? Není člověk naprogramovaný na to, aby žil v páru? Už podle pradávných bájí stvořil Bůh člověka v dvojjedinosti. Stvořil ho jako jednu bytost, kterou pak rozdělil na dvě poloviny. Muže a ženu. Proto, aby se ve svém pozemském životě hledali a znovu spojili. Když tu druhou polovinu nenajdeš, ubije tě ta obyčejnost natolik, že jí prostě přestaneš hledat? Nebo se pak prostě jen nahlas nemluví o těch polovinách, se kterými se potkáváš mimo domov?
Není lepší, žít se svojí polovinou a být šťastní?
Kvůli dětem. Slyšela jsem to říkat spoustu svých kamarádek. Slyšela jsem to říkat, spoustu mužů. Dokonce jsem to nedávno vyslovila i já. Já, chápeš? Kvůli dětem. A ocení pak někdy ty děti, až zmizí do vlastních životů, že jsi jim přinesla oběť? Budou tě pak denně navštěvovat a děkovat ti za to, že jsi to vydržela kvůli nim? Mám takové neblahé tušení, že jim to bude úplně jedno. Že si naopak budou pamatovat ty chvíle, plné napnelismu. Protože, když žiješ s někým, koho nemiluješ, ale jen ho prostě toleruješ, protože ti v některých věcech vyhovuje, vždycky musí existovat něco, s čím ti leze na nervy a kvůli čemu zhluboka dýcháš. A co když jsi potkala někoho, kdo ti na nervy nelezl nikdy? U koho jsi tajně nedoufala, že za chvíli zmizí za nějakým vlastním programem, ale naopak jsi čekala, až tě přijde pohladit do kuchyně, když vaříš večeři? Je to pak ta pravá polovina a podle čeho se vlastně pozná? Nebo máme na těle nějaké znamení, třeba v podobě dvou znamének ve stejném tvaru, jen jeden ho má na levém stehně a druhý na pravém?
Protože jestli zapadám do statistik, pak už mám vybráno a teď mě čekají jenom měsíce a roky kurzů hlubokého dýchání.
Den čtrnáctý. Zajela jsem na nákup, našla si statistiku a namazala si čerstvý rohlík s máslem. Měla jsem na něj už několik dní obrovskou chuť, jen mi nikdo nedonesl ten čerstvý. Možná proto, že bílé pečivo nás vlastně zabíjí. Den čtrnáctý. Kníže Ignor chvíli psal, než šel spát a já tu zase naplňuji hodiny čekání na jeho ráno a alespoň dvě krátké zprávy. Je to jako, když po týdnu v karanténě vylezeš alespoň do supermarketu na vsi. I tak málo, stačí k radosti.