Tobe | ... den 1. ...

Právě jsem umotala vánočku. Potřela vajíčkem, posypala sekanými mandlemi a strčila jí do trouby, předehřáté na 180. Kdo by to byl řekl, viď? Měla bych ti poslat fotku. Abys mi to vůbec věřila. A přitom to tady už bylo. Už jsem takhle žila. Člověk se prostě potřebuje v něčem realizovat. A jestli nejsem nic jiného, jsem máma. Jsem máma, která ví, jak vypadá plotna. Vánočka je v troubě a já jsem si nalila skleničku. Žijí takhle ženy na vsi, které se tu necítí doma? Že prostě přijmou nějaký holý fakt, ze kterého nejde utéct a tak si k tomu doma potají pochlastávají, aby se to dalo přežít? Aby každé ráno, když vstávají, mohly vypadat, že přesně tohle byl jejich životní sen? A kam ty sny nakonec všechny zmizí? Do kuchyně ke kostce másla a hladké mouce?

Hladká mouka, vajíčko, máslo, cukr, citronová kůra... Z bio citronů víš? To je v každém supermarketu takový ten koutek, kam někdo na normální ovoce a zeleninu prostě nalepí samolepku s nápisem BIO. A my trotlové za to pak dáme jednou tolik, protože přeci nebudu strouhat do vánočky obyčejný citron.

Je to stejný jako se mnou. Jsem obyčejná holka, co chce mít ze svých dětí prostě slušný a alespoň nějak částečně schopný lidi. S normálními sny, aby mě třeba objala moje vlastní matka. Nic víc, nic méně. Jenom holka z malého města, co si nějak nestihla doplnit vzdělání. Co tak nějak nikam nepatří a tak se poutá ke kuchyňské lince a dělá ze sebe hospodyňku, aby měla nějaký zvláštní pocit, že kuchyň je její místo. Těch dva a půl metrů nábytku. Alespoň předstírat vůni domova, když se doma necítíš. A někdo mi před lety nalepil nálepku – nezapomenutelná. Možná Kuala Lumpur, který mi včera psal, jestli zajdeme na kávu. Nebo možná ten človíček, co měl dredy až po pas, od kterého jsem objevila vánoční přání ve schránce. Nezapomenou.

Dívám se po druhé skleničce bublin do zrcadla a přemýšlím nad tím, jak jsem se do něj dívala včera. Za boky mě přitom držel Kníže Ignor. A já jsem prostě najednou věděla. Věděla jsem, že se řadí jenom za všechny ty ostatní, co nikdy nezapomenou a my se jim smějeme nad lahví naší milované vodky. Směju se ale skutečně?

Nosím v kapse chytrý, ohryznutý jablko. A v každé aplikaci, kterou v něm mám nahranou je takové zázračné tlačítko. ZABLOKOVAT KONTAKT. Dokonce i e-mail můžeš prostě nechat padat do nevyžádané pošty. Proč to tlačítko na blokaci, ale nemáme v hlavě? Co je mi platné, že zažívám první den bez zpráv pro něj a hlavně bez zpráv od něj, když je se mnou na každém kroku, každou vteřinu? Jak dlouho už se zase moje děti dívají na to, jak se zavírám do koupelny, abych se tam vybrečela? Jsou to týdny. Jsou to měsíce.

Jsi v prdeli a já ti rozumím. Píši ti, že jsem na silnější. Drsnější. Že to beru tak, jak to přichází. Bože, lžu i tobě. Myslíš, že se mi o tom někdy přestalo zdát? Že nepočítám, že bych dneska měla tříměsíční dítě? Počítám. Zdá se mi o tom. Ale copak o tom můžu mluvit? S kým? S Knížetem Ignorem, který se na mě dívá jako na blázna? S tebou, která jsi mi říkala, že to společně zvládneme a já jsem se přesto rozhodla špatně? Copak mu můžu říct, jak hrozně moc mi ublížil tou obrovskou lží? Nemůžu. I kdybych to zopakovala tisíckrát, budu vždycky jenom divná. Taková kravina přeci. A co když mě to zlomilo? Co když jsem přijala "promiň", protože se to ode mě čekalo, ale nikdy jsem ho nepřijala v sobě? Myslíš, že na to někdy myslí?

Den první bez jeho zpráv. Co mi na to řekne šťourohlavka až tam přijdu v novém roce? Odpočítávám. Zítra napíšu den druhý. Pak třetí, čtvrtý až přijde třistašedesátýtřetí. A já budu pořád sedět u klávesnice, psát tobě, protože ty jediná chápeš, ty jediná alespoň trochu tušíš, kdo jsem. Já budu pořád plakat stejně jako dneska, protože to jsem já. Když miluji, mám to na léta. Ne na dny. Je mi líto.

Jdu se vyčůrat, abych si prohlédla jeho podpis na mojí zadnici a hroutila se znovu. Psala jsi mi, že mi zaplatíš tetování, které to překryje. Kdo ho ale překryje v té hercně? Stilnox, který si tu šetřím na chvíle, kdy se už nebudu chtít nadechnout?

Den první...den první bez jeho zpráv, plný tlačítek KONTAKT ZABLOKOVÁN. Den tisící, kdy čekám, že zavolá máma...