Sedím ve vlaku a jedu domů, do města. Zase alespoň na jednu noc. Je hrozně zvláštní tam být bez přítomnosti Knížete Ignora. Byla jsem tam mockrát, když byl pryč. Ale v našem společném domově. Teď spím pokaždé v jiné posteli a prostě vím, že je pryč. I kdybych se s ním potkala na pár minut, které už dneska pro společné setkání naprosto stačí. Víc není přeci třeba. On není. Jsou pryč i ty vzdušné zámky, které tak rád stavěl a přiznejme si, já jsem je s velkou láskou poslouchala a bezmezně jim věřila. Každá holka chce přeci žít svojí pohádku.

Před několika měsíci mi z letiště, když se vracel z chalupy, kde už byl beze mě, psal, že bych se měla postavit na svoje vlastní nohy. Spoléhat se jenom sama na sebe a nečekat, že vždycky přijde někdo, kdo mě zachrání. Měl pravdu ten kluk. Naprosto nepopiratelnou. Jen jak tu sedím a dívám se z okýnka, přemýšlím nad tím, co je to v partnerství, stavět se na vlastní nohy a jak dalece je v něm pravdivé, že často bývá největší pomoc žádná pomoc. Lidé žijí ve větším procentu v páru. Protože dva je více, než jeden. Troufám si říct, že si k sobě hledáme ve většině případu protějšky, kteří jsou dobří právě tam, kde my sami pokulháváme. Aby se to nějak doplňovalo. Pokud je jeden z páru na některé věci nezodpovědný, nebo mu prostě nejdou, bývá dost pravidlem, že se o to stará ten zodpovědnější, který zase ale dělá špatně nebo nerad jiné věci. Nebo to tak není a já mám celou dobu naprosto scestné představy o tom, co je to vztah? Žila jsem do svých téměř třiceti pěti let v představě, že si hledáme svojí druhou polovinu právě proto, že sami jsme jen půl a potřebujeme doplnit do celku.

Kníže Ignor mě vypustil, abych se na ty svoje vlastní nohy postavila, a já mu za to jistě poděkuji a bude to upřímné – díky. Jenom se ptám, na co tedy žít v páru. Muži v dnešní době křičí, že žena už není ženou. Nelíčí se i na doma, aby se mu nikdy nepřestala líbit a spoustu jiných věcí. A oni by rádi, aby doma měli ženu. Tu křehkou květinku, která ráno poběží první do koupelny, aby se upravila a vajíčka jim šla servírovat s rudou rtěnkou, v mini sukni bez kalhotek, nejlépe. Ty vajíčka jim pak o to lépe chutnají. Jen už k tomu jaksi nedodají, že po usmažení vajíčka a uklizení nádobí do myčky by ještě bylo fajn, abys stála dostatečně na vlastních a vylezla na židli. Bez těch kalhotek, samozřejmě. Za a pro jejich hezký pohled, když zvednou svojí hlavu a za b proto, aby sis vyměnila prasklou žárovku.

Já si jí nedávno vyměňovala. Měla jsem na sobě tepláky, vlasy stažené do culíku a na nohou teplé ponožky a neměla jsem na obličeji ani gram make-upu. Žádné červené nehty a pečlivě obtažené rty rudou rtěnkou. A nemusela jsem před tím, ani potom, nikomu dělat vajíčka na snídani. Zakousla jsem se do jablka a uvařila čaj jen pro sebe. Ve svém vlastním teple, kde sedím u pc, rozesílám životopisy a spřádám plány o budoucnosti na vlastních nohách. A co když na nich budu stát, už vlastně naprosto bezproblémová a Kníže Ignor mě u toho bude hladit po zadnici? Budu pak ještě chtít, aby mě po ní hladil? Kdyby mě u toho vstávání držel za ruku a jen mě třeba lehce do toho stoje pomohl, nesmažila bych mu ta vajíčka s radostí? Protože když se na něj podívám a řeknu, ať si je udělá sám, nebude mě zase on chtít hladit po tom zadku. Nebo žiju v naprosto milné představě o partnerství? Proč pak žít v páru? Pro ty chvíle, kdy svítí slunce? Vážně si mám zvykat, že když zaleze za mrak, musí mi stačit jenom jedna půlka a ta druhá se zpátky objeví až po bouři?

Jistě, na moje dnešní psaní, mi má drahá řekneš, že mám především přestat žít v představě, že jsem s ním někdy žila v partnerském vztahu. Já to vím. Ten imaginární, milenecký svět je asi krásný právě proto, že se v něm slovy dá uskutečnit cokoliv. Není to reálné. Je to jen sen, který si ti dva, schování někde před vlastním domácími životy, dovolí snít. Všechno, co se v té snové bublině řekne, nemá nic společného se světem venku, kde pak žiješ ten skutečný život a měníš si ty žárovky.

Chci se vrátit domů. Domů, do města. Na vždy a na pořád. A vím, že jedu na koni a beru to přes Ural, ale taky vím, že tam jednoho krásného dne dojedu. Malými krůčky, kdy každé ráno vstávám a nežiji ničím jiným, se blížím tomu, abych se jednoho rána probudila mezi banánovými krabicemi a věděla, že teď už nemusím zpátky do vsi. Bude to moje "stát na vlastních?" A budu se pak chtít dívat dolů na někoho, kdo mě vypustil, abych to dokázala, když budu stát na jídelním stole a šroubovat světlo?

Kníže Ignor má tu polovinu vlastností, které mi chybí, a já mám možná některou, která chybí jemu. Přesto mě zůstala jenom půlka a všechno, co by měla dělat ta druhá, se učím za chůze. Co když pak mezi všemi těmi stěhovacími krabicemi, vyhodím první tu, ve které jsou vzpomínky? Když ti amputují ruku, naučíš se bez ní žít, protože musíš. Nepřestane ti nikdy chybět, ale naučíš se všechno tou jednou. Dokážeš bez ní, pokud se rozhodneš, žít v podstatě plnohodnotný život. Den třicátý druhý. Chybí mi moje půlka, která možná nikdy mojí polovinou nebyla. Naučím se bez ní žít. Doprovodíš mě, má drahá, na paralympiádu?

Kníže Ignor mi napsal, že byla 15.9. 2018 na stole nabídka na společný život. Rozhodla jsem se. Špatně, samozřejmě. Ano, nabídka na společný život přišla. Poprvé předposlední prosincový den rok před tím. Seděli jsme v restauraci, kam jsem chodila ráda a on mi řekl, že pro mě má překvapení. Koupil chýši. Pro nás. Abychom se tam se všemi těmi dětmi vešli. Dokonce mám dodnes v mailu dokument, který mi poslal pak na začátku ledna a do kterého jsem doplňovala vlastní požadavky. "Doplň prosím červeně a pošli zpět." Nazvala jsem ho – MŮJ ŽIVOTNÍ SEN. Na společné dovolené mi pak chýši ukázal.

Po dovolené nastala změna. Kníže si sedl, zjistil, že nemůže dvě chýše a dvě rodiny utáhnout a tak vymyslel jinou možnost. Jeden byt v centru města prodá, druhý, větší koupí. Snad se neurazím?

"Princezno, najdi prosím byt a domluv prohlídky." A tak jsme hledali náhradní životní sen. Aby se nakonec změnilo i to. Kníže Ignor zjistil, že na něj tlačím. A on to tak nechtěl. Překvapení. Možná větší, než to s tou chýší. A tak se pár týdnů nedělo nic. Kromě toho, že jsem ve městě byla vždycky, když chtěl nebo potřeboval. Prostě, žádný společný sen? Než přišel další. "Princezno, už jsem to vymyslel." A tak se hledá kuchyň, úchyty, kliky ke dveřím. Aby ti nakonec řekl, že je to celé blbina a že tě zase přestěhuje jinam. Jasně, chápu. Hledáš někoho, kdo to nakreslí. Nábytek, školy dětem. Prostě je jasný, že tohle je poslední verze. Jenom se nestíhá tak, abys byla ve městě i s dětmi na začátek školního roku. Je mi líto, prostě to nejde. A mezi tím ti chodí stále dokola, jestli nechceš zvážit návrat k Černokněžníkovi. Jestli bys to neměla jednodušší, protože on vlastně chudák neví, jestli ti má co nabídnout. Ale objedná se postel pro Rebelku, objedná se postel pro Modroočka. Možná, že by měl někdo udělat slovník, jak si co vykládá žena a jak muž. Protože existuje spousta slovních spojení, která pak mozkem každého pohlaví, projede v jiné verzi. Pro mě to znamenalo, že se zase blíží den, kdy mi řekne, že ty postele nepřijdou, že je to celé hrozně ukvapené a že se zase nebudu nikam stěhovat.

Rozhodnout se, že si věci z bytu , který mi byl ve městě útočištěm odstěhuji sama a dobrovolně, bylo hrozně těžké. Nechtěla jsem znovu zažít to zklamání, že mi znovu šlápne na mojí duši. Nechtěla jsem být znovu opuštěna. Je přeci jednodušší opouštět. Tak proč to tentokrát jednodušší nebylo? Rozum v tom měl jasno. Na cesty do města už nemám ani čas, ani finance. Musím se začít stavět na nohy. Toho času, který jsem věnovala vzdušným zámkům, bylo příliš mnoho. Už si to nemůžu dovolit. Stejně jsem ale ve chvíli, kdy jsem táhla poslední kufry s věcmi, klíče do schránky nehodila. Chtěla jsem ho ještě vidět. Naposledy se pomilovat. Cítit jeho vůni, abych na ní nikdy nezapomněla. Stejně jsem v tu chvíli, pro kterou jsem se rozhodla já sama, plakala.

Kníže Ignor nikdy neopustí svojí ženu, nikdy nedopustí ani to, abych byla ve městě, protože tam je riziko, že na to ona přijde, příliš velké. Chce mě, nedokáže si představit, že bude beze mě. Musí mě ještě vidět. Prostě musí. Ale ideální by bylo, kdybych dál pracovala jen napůl, zůstala na vsi a do města jen jezdila. Jenomže to nemůžu já. Mám taky nějaké závazky, potřebuji také chodit do práce, musím si taky vyzvedávat děti ze školy. Jak to mám dělat? Možná, že jsem zahnala do kouta sama sebe. Možná, že jsem příliš netrpělivá.

Zase ho omlouvám, máš pravdu. A tak se stalo, že jsem jeden večer zůstala s Rebelkou u Černokněžníka a byla jsem rozhodnutá, že tam zůstanu na pořád. Jenže Kníže Ignor v noci volal. Tak hrozně mě to vrátilo zpátky, že jsem se omluvila Rebelce, že s ní u tatínka zůstat nemůžu a jela domů. Slíbila jsem, že zůstanu druhý den. A zůstala. Byl to ten večer, kdy mi přišla nabídka, kterou jsem se rozhodla nepřijmout.  Tu chvíli si pamatuji přesně. Rebelka ležela vedle mě v posteli, já jí četla pohádku, když zavrněl mobil. Přečetla jsem si to a vzpomněla si na všechny vzdušné zámky. A já byla v tu chvíli tam. Bylo to reálný. Černokněžník mi v kuchyni vařil čaj a Rebelce se smály oči radostí, že má mámu i tátu. Měla jsem jí zase zklamat a odjet? Odjet pro něco, co bude zítra zase jinak? Kvůli lásce, která staví vzdušné zámky a pak je bourá? Kvůli muži, který mi tolikrát lhal? A tak jsem lhala já. Věděla jsem, že na to přijde. Proč mě ale i přesto chtěl vídat dál?

Přijel do vsi o pár týdnů později. V kapse další sen.

" Zruš to. Nezůstávej tady. Nechci být bez tebe." A tak jsme společně, někde mezi líbáním, milováním a civěním jeden na druhého, vymysleli plán. A já mu uvěřila. Zeptala jsem se mockrát. Když to udělám teď, když skončím v práci, když Černokněžníkovi napíšu, že jsem se unáhlila a že se k němu vrátit nemůžu, nebudu mít žádnou cestou zpátky.

"Udělej to."

Byla to jenom msta za mojí lež? Potřeboval mě prostě jenom vidět na úplným dně, aby mi pak s výsměchem mohl do očí říct, že mi nepomůže, ať jdu Černokněžníka odprosit, aby se o mě postaral on? Bylo to jen součástí plánu, jak mi vrátit, že jsem usnula někde jinde?

Změnil mi svět. Neumím být Amazonka, neumím si dneska obléknout hezké spodní prádlo a jet se někam dobře pobavit. Jen tu civím do těch zdí ve své samotě a přemýšlím. Ano má milá. Pamatuji si, jak jsem se ho do očí ptala, jestli má naplánovanou nějakou dovolenou s ženou a on mi tvrdil, že v žádném případě a že s ní už sám nikam nepoletí. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem se podívala do jeho e-mailu a zjistila, že jí měl zaplacenou už v tu chvíli, kdy mi do očí říkal opak. Pamatuji si i ty e-maily s ženami ze seznamek, se kterými se scházel. Velmi živě. Přesto, kdybych mohla vrátit čas, vrátím především ten večer, kdy jsem lhala já jemu. Proč? Protože se mu to povedlo dokonale. Moje chyba je v mých očích tisíckrát horší, než jakákoliv jeho. Protože, ve finále můžu vždycky za všechno já. Dokáži dokonale podělat ty konce. Ty důležité momenty. A pak se za to měsíce bičovat, protože já si přeci nezasloužím... Schovávat se před světem a nasazovat svojí arogantní masku. No a? Proč může on a já ne? Proč bych se kvůli němu měla měnit? Pro co?

Den 21. Slyšela jsem názor na jednu z mých fotografií na sociální síti. Prý jsem tam taková jiná. Upřímnější. Vznikla ten den, kdy odjížděl Kníže. Ten den, kdy jsem ho líbala na nádraží a byla jsem si naprosto jistá tím, že zažil chvíle, jaké je to být beze mě a zjistil, že to tak nechce. Byla jsem si naprosto jistá tím, že tentokrát už to nezmění. Že si další víkend sbalím kufr, odjedu a už se do vsi nevrátím. Den 21. Výraz na té fotce je čisté štěstí a spousta nadějí na zítřky. Ale společný život je naprosto vyloučený od toho večera, co jsem lhala. Stejně mi chybí. Ale má pravdu. Snad už to dneska napsal dostatečně jasně. A šťourohlavka má pravdu, když mluví o mých maskách a mém strachu, že někdo zjistí, kdo doopravdy jsem. Když tě lidé znají, vědí jak ublížit. Vidí tvé slabiny. Když tě neznají, nemají šanci. To proto nechci, aby ze mě někdo moje slupky odlupoval. Bojím se. Teď zrovna se zase příšerně bojím.

Hodiny nad oceánem. Přesně před rokem. Dokážeš si představit, že sedíš jedenáct hodin v letadle a v podstatě celou tu dobu si máš s člověkem, který sedí vedle tebe o čem povídat? Nečteš knížku, nekoukáš na film, jen jsi otočená na něj, i když ho neznáš tři měsíce. Tak dlouho trvá to prvotní zamilování, které má pak sestupnou tendenci. Prostě jsi ráda, že jsi s ním. Držíte se za ruku, ochutnáváte si hlavy. Jedenáct hodin. Vyjma chvil, kdy se jdeš vyčůrat. Jenže i na to čůrání bys byla radši, kdyby šel s tebou. Vzestupně je ti sním den ode dne lépe.

Nepsala jsem několik dní. Nemám co. Smutek neslábne, ale proč o něm pořád psát? A jak je možné, že se rok s rokem sejde a ty si s člověkem, bez kterého jsi loni nechtěla být ani pět minut na záchodě v letadle, nemáš co říct?

Vážně tě nakonec každý muž, naučí mlčet? Když si dovolíš něco podotknout, stěžuješ si. Když mlčíš, jsi naštvaná. A tak si ani nestěžuji, ani nejsem naštvaná, ale mlčím, protože už nemám co říct. Za poslední měsíce jsem toho řekla hodně. Neslyšel nic. Prostě jsem jen odmítla hrát tu podivnou hru na kočku a myš. Kdo je zrovna ublížený a kdo zrovna není? Když ho miluješ, tak tě nechce, když ho nemiluješ, metá kotrmelce, abys ho milovala. Nechci tyhle hry. Jsem na ně už velká. Když miluju, chci normálně milovat a chci, aby to ten druhý měl stejně. Když nemiluju, není třeba zůstávat. A jak mi řekla jedna moudrá žena, jednostrannou láskou si můžu kazit život až ve chvíli, kdy budou děti na internátech.

Dneska jsem je poslala pěšky do školy. Já prostě tak hrozně nechci vylézt z domu, že je ani do té školy neodvezu. Dojela jsem jen k doktorce a zase se vrátila. Do svých tepláků, ke své muzice a do svého tepla. Jezevec v noře. Jenom jsem měla hrozně černé svědomí, že jsem je pěšky poslala. Nepršelo, nemrzlo, nesněžilo a mají to přesně 600 metrů. Když jsem jim zamávala z okna, došlo mi, že to s tou péčí přeháním. Je jim 13 a 9 let a já mám černé svědomí, že je 600 metrů nepopovezu autem? Měla bych jim přestat ráno dávat spoďáry na topení a chystat svačiny, protože mají ruce. Možná, že když začnu u nich a nechám je se trochu osamostatnit, přestanu se trapně starat i o muže. Nemusela jsem v tom městě být každý týden. Nemusela jsem tam být vždycky, když Kníže Ignor toužil po mé přítomnosti. Ale kdo by se o něj staral? Nemusím tady sedět a přemýšlet nad tím, jestli za tou louží, kde je beze mě má léky na záda, jestli ruličkuje do kufru, když přelétá, jestli je v pořádku. Proč by nebyl? A na tyhle myšlenky tam má snad svojí ženu. Proč bych nad tím přemýšlela já?

Jak poznáš velkou od malé lži? A proč můžou muži lhát opakovaně a ty jim to musíš odpustit, protože jinak jsi hysterická a ty zalžeš jednou a je to naprosto nepřekročitelné? Máme volební právo. Už dávno. Dokonce se od nás čeká, že si zvládneme sami vyměnit žárovku. Jenomže ta v mojí chodbě, nesvítí už druhý týden.

Den 19. stále pláču, ale neříkám to už ani tobě. I když ty asi tušíš, znáš mě. Den 19. odmítám sundat teplé ponožky a vyrazit ven, ale večer zkusím jít do kina. Třeba to přežiju. V rámci osamostatňování nechám dvě hodiny děti samotné doma. Zuby si beze mě jistě vyčistí a já zkusím nemyslet na to, jestli to zvládly. Třeba si pak někde mezi těmi svačinami a uspokojováním Knížete všimnu, že jsem tady taky

Zajímalo mě, jestli někdy někdo dělal nějaký výzkum, kolikrát se jeden člověk zamiluje za jeden život. A tak jsem se zeptala strýčka Googla. Věřila bys tomu, že na to vážně existuje statistika? A ta říká, že člověk se opravdu zamiluje v průměru dvakrát za život. Z 2000 dotázaných přiznává 73%, že svého dlouholetého partnera potkali ve chvíli, kdy jim mezi prsty proklouzla osudová láska a oni si lízali rány. Většina z těch 73% přiznala, že to byl vztah z rozumu, nikoliv z lásky a že dokonce začali žít s někým, o kom by nikdy nepředpokládali, že s ním žít mohou, protože to nebyl jejich typ. Dalších 17% z dotázaných uvedlo, že svojí životní lásku potkali až ve chvíli, kdy už svůj životní vztah měli. Statistika ovšem už neříká, kolik procent z těch 17, mělo koule na to, za svojí láskou doopravdy odejít.

Když to bolí vážně moc, uklidňuji se tím, že ten pravý na mě přeci teprve čeká. Dneska jsem vyděšena, že jsem ho už evidentně potkala. Byla tohle moje poslední šance? Vztah z rozumu už mám za sebou. Několik vztahů z rozumu. Nefunguje to. Prostě ne, je mi líto. Taky mě mrzí, že statistika neuvádí procento lidí, kteří ve vztahu z rozumu jsou doopravdy šťastní a nikdy nejdou jinam. Kteří prostě žijí z rozumu spokojený život, ze kterého nemají potřebu utíkat. Alespoň někdy, na chvíli. Není pro člověka přirozené, hledat svojí druhou polovinu? Není člověk naprogramovaný na to, aby žil v páru? Už podle pradávných bájí stvořil Bůh člověka v dvojjedinosti. Stvořil ho jako jednu bytost, kterou pak rozdělil na dvě poloviny. Muže a ženu. Proto, aby se ve svém pozemském životě hledali a znovu spojili. Když tu druhou polovinu nenajdeš, ubije tě ta obyčejnost natolik, že jí prostě přestaneš hledat? Nebo se pak prostě jen nahlas nemluví o těch polovinách, se kterými se potkáváš mimo domov?

Není lepší, žít se svojí polovinou a být šťastní?

Kvůli dětem. Slyšela jsem to říkat spoustu svých kamarádek. Slyšela jsem to říkat, spoustu mužů. Dokonce jsem to nedávno vyslovila i já. Já, chápeš? Kvůli dětem. A ocení pak někdy ty děti, až zmizí do vlastních životů, že jsi jim přinesla oběť? Budou tě pak denně navštěvovat a děkovat ti za to, že jsi to vydržela kvůli nim? Mám takové neblahé tušení, že jim to bude úplně jedno. Že si naopak budou pamatovat ty chvíle, plné napnelismu. Protože, když žiješ s někým, koho nemiluješ, ale jen ho prostě toleruješ, protože ti v některých věcech vyhovuje, vždycky musí existovat něco, s čím ti leze na nervy a kvůli čemu zhluboka dýcháš. A co když jsi potkala někoho, kdo ti na nervy nelezl nikdy? U koho jsi tajně nedoufala, že za chvíli zmizí za nějakým vlastním programem, ale naopak jsi čekala, až tě přijde pohladit do kuchyně, když vaříš večeři? Je to pak ta pravá polovina a podle čeho se vlastně pozná? Nebo máme na těle nějaké znamení, třeba v podobě dvou znamének ve stejném tvaru, jen jeden ho má na levém stehně a druhý na pravém?

Protože jestli zapadám do statistik, pak už mám vybráno a teď mě čekají jenom měsíce a roky kurzů hlubokého dýchání.

Den čtrnáctý. Zajela jsem na nákup, našla si statistiku a namazala si čerstvý rohlík s máslem. Měla jsem na něj už několik dní obrovskou chuť, jen mi nikdo nedonesl ten čerstvý. Možná proto, že bílé pečivo nás vlastně zabíjí. Den čtrnáctý. Kníže Ignor chvíli psal, než šel spát a já tu zase naplňuji hodiny čekání na jeho ráno a alespoň dvě krátké zprávy. Je to jako, když po týdnu v karanténě vylezeš alespoň do supermarketu na vsi. I tak málo, stačí k radosti.

Zdál se mi v noci hrozně živý sen. Možná jsem měla horečku. Nevím. Ale cítila jsem, jak mě Kníže Ignor přikrývá a jak mě hladí po krku. Slyšela jsem, jak mi říká: "Princezno, spinkej." Vzbudila jsem se, a prostě jsem měla pocit, že tady opravdu byl. Svítila jsem v kuchyni, asi jsem usnula hrozně rychle a musela jsem se jít převléknout, jak jsem byla mokrá. Chodila jsem chvíli po bytě a přemýšlela, proč se mi takové věci zdají. A pořád jsem cítila, jak mě hladil po tom krku. Přitom vím, že by to nedělal ani, kdyby bylo všechno normální. Kdybychom spolu byli tak, jako do teď, stejně bych se tady v tom hrabala sama. Stejně by se mnou v noci nebyl a stejně bych já byla na vsi a on ve městě.

Když zvíře loví svojí kořist, kousne, nechá jí popoběhnout, dožene a kousne znovu...až jí nakonec skolí a utrhne kus toho nejlepšího masa. Odnese ho někam do brlohu sobě i svým mláďatům. A nechá zraněnou kořist pomalu umírat.

Potkal mě, když jsem byla Amazonka. Vidím přesně výraz svojí tváře na první večeři. Kde jsem udělala chybu? Možná po prvním milování, když odcházel a já jsem se zvedla a šla si stoupnout na špičky, abych ho při odchodu políbila? Proč potřeboval, abych mu ukázala, kdo jsem? Mohl mít všechno. Mohl mít krásný sex, kdyby se nezačal ptát. Nemusel nic víc. Jen se prostě neptat, neodhalovat, nesnažit se mi nalhat, že jeho se přeci bát nemusím. Nebo je pro ně sex hezčí, když k nim bezmezně vzhlížíš? Našla jsem zprávu, ve které mi po pár týdnech našeho randění psal, že tak krátká doba a já už ho miluji. Jak si byl od samého začátku jistý, že mě dostává přesně tam, kde mě chce mít.

Trvala jsem si vždycky na tom, že mě muži, se kterými spím, neznají. Nemohli mi pak ublížit. Oblékala jsem kalhotky tak rychle, že si nestihli všimnout, že odcházím natož, aby si všimli toho, že mám třeba v očích slzy. A taková jsem byla na začátku i s Knížetem. Snažím se najít ten moment, kdy jsem se poprvé nechala hladit. Protože možná, že to právě byla ta něha, díky které jsem uvěřila. Možná ten moment, kdy jsem po milování neodešla do koupelny, ale ležela na jeho rameni. Teď už je to asi jedno.

Seděla jsem dneska znovu v čekárně u té doktorky, žmoulala v ruce mobil a jenom si říkala, že nesmím psát. Nesmím, nesmím, nesmím. Když něco nepokračuje, někde to musí mít konec. Když to konec nemá, nikdy nemůžeš začít s ničím jiným. Co bylo tohle za hru? Týdny a měsíce mě odlupoval slupku po slupce, aby nakonec zjistil, že jsem před ním zcela nahá a tak už nemá na co přicházet? Jako jeden z projektů, na kterých dělá. Doladit poslední detaily a pustit do světa. Ne, neočekávám, že si všiml, že nejsem jeden z jeho domů.

Doma je to už šílený. Dala bych si něco dobrého k jídlu, ale nejsem schopná vařit. Já jsem se dneska dokonce nenalíčila ani na cestu do té ordinace. Prostě jsem usoudila, že moje duše lovce je ta tam. I kdybychom potkala kohokoliv, bylo by to jedno. Zapomněla jsem ti říct, že mi včera volal pan Prosciutto. Chtěl mi popřát do nového roku a zeptat se mě, jak se mám, že nejsem nikde vidět. Jestli jsem už konečně odešla za svým srdcem. Jak těžko se mi vyslovovalo, že jsem neodešla nikam. Samozřejmě jsem ale nepřiznala, že tu hniju a umírám ve vlastním těle, protože jsem neměla náladu na pozvání, které by přišlo. Psychoterapii někde v kopcích zapadaných sněhem si velmi ráda odpustím. A tak jsem mu dneska jenom pogratulovala slušně k jeho úspěchu, když mi poslal spoustu fotografií toho časopisu a tím jsem zase ukončila jakoukoliv komunikaci. Jenom prosté – gratuluji. Jen proto, že dokáži ocenit práci někoho druhého. Že mi srdce plesá, když svět vidí, že i na naší vsi jsou lidé, co dokáží vyčnívat z davu a ne tvořit jenom to, co již někdo vytvořil. Dělat věci jinak. Možná právě proto stále běhám s tou hlavou proti zdi. Doufám, že jednou přijde den, kdy se to vyplatí.

Den třináctý. Pověsila jsem jednu pračku, jednou vyrovnala myčku a od ležení mě příšerně bolí záda. Den třináctý. Chci konec snů, ve kterých mě přikrývá. A přitom chci, aby otevřel dveře a přikryl mě ve skutečnosti.

Zprávy, které odesílám za velkou louži, jsou doručeny. Odpovědi nepřichází, protože tam není signál.

"Paní učitelko, můj domácí úkol mi sežral pes."

A tak tu žmoulám neustále v ruce mobil, který prostě nevrní.

Ve své karanténě přemýšlím vážně hodně. Kam, kudy? Proč? Nejdůležitější je asi ta otázka proč, na kterou nějak nemůžu najít odpověď. Jsem příšerně unavená. Dneska jsem usnula na celé odpoledne a způsobila tím poplach na všech frontách. Nebrala jsem telefon, což v mém případě asi není úplně normální a tak mě vzbudilo, jak Modroočko s mámou stáli nad mojí postelí. Báli se o mě. Hezké gesto.

Přesto bych tu takhle chtěla zůstat už na furt. I když, když se podívám do zrcadla, možná by mi už mělo začít být lépe a měla bych jít alespoň na nákup, aby mě to nutilo se sebou něco udělat. Vypadám o deset let starší, vlasy stažené do culíku, s šátkem na hlavě a příšernými kruhy pod očima. Možná, že trocha make-upu by neškodilo. Jenomže zase jsem u té otázky, proč bych to měla dělat? Neuvěřitelně mi vyhovuje ta samota. Jak si tu můžu naprosto beztrestně lízat rány, brečet kdy se mi zachce a nikdo mě nevidí. Můžu si pustit film, otevřít knížku, mlátit do klávesnice a nemusím ven. Nemusím se na nikoho usmívat, přetvařovat se a dělat, jak je svět krásný, když ten můj prostě teď krásný není. Už několik týdnů. Už několik měsíců. Co je to se mnou?

Když jsem si s Knížetem Ignorem včera měnila pár krátkých zpráv, zeptala jsem se, proč nechává některé věci, které mu píšu, bez odpovědí. Odpověděl mi, že si užívá tu chvíli "být milován." Dneska, když tady čekám na to, co nepřichází, jsem si to znovu několikrát četla. On si užívá ten moment, kdy je milován. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že by ho mohlo napadnout, jestli si užívám taky já?

Den dvanáctý. Prý bolest trvá přibližně polovinu času, kterou jsi s dotyčným trávila. Počítá se čas, kdy jsme spolu byli doopravdy, nebo se počítá i ten imaginární společný život a vzdušné zámky vznikající v našich mobilech? Abych věděla, jak dlouho tady budu ještě takhle hnít a jak dlouho se ještě nebude lepšit ani můj zdravotní stav. Kašlu, jak nějaký dědula na LDN, který to za pět minut zabalí.

Den dvanáctý. Vím, že nikdy nepřijde. Že moje přání, jsou jen zoufalým čekáním na zázrak a zázraky se nedějí. Jen to zatím prostě neslábne.

Proč ještě někdo nevymyslel antibiotika na lásku? Vyléčí kde co, ale lásku vyléčit nikdo neumí. Já bych teď zobala tabletku za tabletkou, jenom aby to bylo konečně za mnou.

Napsala jsem si jantru na letošní rok. Dala jsem si s ní letos vážně práci. Vystříhala jsem nadpisy a obrázky z časopisu, dopsala k nim svoje přání. Když jsem si jí psala prvně a přála si nové auto, to staré mi ukradli. Pravda, nebyla to úplně cesta, kterou jsem chtěla, ale stalo se. Nové auto jsem měla. Dokonce jsem si přála dovolenou a na té jsem taky byla. Loni jsem se na ní vykašlala, měla jsem pocit, že mám všechno a že si už nepotřebuji nic přát. A tak jsem se letos snažila to nepodcenit. Když si píšeš jantru, máš tam psát to, co opravdu hrozně moc chceš. No hádej, jak vypadá ta moje. Chci zpátky domů. Do města. Chci tam, kam patřím. Chci studovat, udělat něco se svojí příšernou angličtinou a chci zpátky svůj život. Ten, ve kterém jsem měla pocit, že si jantru nemusím psát. Nevynechala jsem to. Naděje. Jo.

Včera jsem nenapsala desátý den. Otevřela jsem Tečky a začala na nich pracovat. Člověk se nemá vzdávat toho, po čem touží. Kdybych potkala sama sebe, nepoznám se. Kníže mi čas od času pošle nějakou zprávu a já na ní prostě čekám. Očima posunuji ručičky na hodinách, aby se na pár minut objevil alespoň v písmenkách, když je ten časový posun tak šílený. Pořád a pořád. Ano, kdybych se potkala, tak se nepoznávám.

Včera mi přišla krásná zpráva.

"Ale ty se přeci nemusíš snažit, aby tě měl někdo rád."

Tak proč to celý svůj život dělám? Snažím se, aby mě měla ráda máma. Můžu se přetrhnout, lítám na písknutí. Jenom proto, abych byla oceněna. Aby jednou zjistila, že nikdo jiný se tak nestaral jako já a třeba alespoň někdy na sklonku svého života na mě otočila hlavu a řekla to jedno prosté a obyčejné "mám tě ráda," které jsem od ní nikdy neslyšela. Snažila jsem se s Černokněžníkem. Běhala jsem po bytě, než přišel domů a kontrolovala, jestli se někde neválí smítko prachu, aby nebyl rozezlen hned mezi dveřmi, ale zůstal s námi doma. Prosící neustále o přízeň. Snažila jsem se s Knížetem Ignorem. Byla jsem ve městě vždycky, když si to přál. Vždycky, když potřeboval. Snažila jsem se být hrozně hyperaktivní a v tom všem jsem začala kašlat na svojí práci a stala se tak závislá jenom na něm. Možná si toho prostě nevšiml. Já nevím. Toho času a té energie bylo příliš. Příliš na to, kolik jsem si ve skutečnosti mohla dovolit.

Přesto je moje jantra vlastně plná přání, která jsou spojená s ním.

Nikdo nemá jeho úsměv. Nikomu na celém světě se tolik nesmějí oči. Nikdo nemá tak něžné ruce, když mě hladí. Hovno. Jasně, že má. Jenom já to nevidím. Přiznejme si, nechci to vidět.

A přitom jeho dnešní poslední zpráva byla vše říkající.

"To jsem zvědav, jestli budeš někdy ve městě..."

Má milá. Mohla jsem tam být už dávno. Mohla jsem tam být ve chvíli, kdy jsem tam chtěla kvůli němu. V tu dobu, kdy bych byla žena. Žena co stojí u plotny s teplou večeří, co by ráda ještě dítě a co je jejím jediným smyslem a posláním jeho vyzvednutá a dokonale vyžehlená, na míru ušitá košile. Obrátil se zády. Když mi pomohl, vystavil mi za tu pomoc fakturu. Miluju ho. Pořád. Jenom se ptám sama sebe, jestli ho budu milovat i ve chvíli, kdy to dokážu sama. Kdy půjdu po svých milovaných ulicích a budu vědět, že je to jenom moje zásluha. Kdy mi to bude o to víc připomínat, v čem mě nechal. Co když ho pak vážně potkám a on doopravdy pustí ruku té blondýny a přejde ulici směrem ke mně a já budu mít v očích chlad? Protože takhle to my ženy máme. Jsme schopné a ochotné obětovat moc. Odpustíme v podstatě cokoliv. Mlčíme dlouho. Až to jednou umře a nezůstane ani kousek. Ani kousek toho, co bylo v těch více než 500 dnech.

Když mají doma ženu, která dělá kariéru, hledají jako milenku tu, co je vlastně tak trochu nesamostatná a potřebuje je. Když mají doma ženu, která je nesamostatná a stará se jenom láskyplně o domácnost, vyhledávají úspěšné ženy. Jde být obojí? Nebo se vždycky najde něco, proč půjdou jinam? Protože jestli doma chtějí ženu v tom slova smyslu, že bude nastoupená vždycky, když přijdou domů, kde by se dalo jíst z podlahy, měli by se o ní umět postarat. Na všech frontách. Jestli-že se na všech frontách mám starat sama o sebe, pak ode mě ale nikdy nemůže nikdo čekat, že se budu bezmezně starat já o něj.

Den jedenáctý. Když jsem láskyplně pokaždé na místě, kde mě někdo potřebuje, očekávám, že on udělá to samé ve chvíli, kdy ho budu potřebovat já. Den jedenáctý, vymýšlím plán C, jak se starat jenom sama o sebe. I přesto, že jsem si dneska nechala dovézt ty pitomé tablety na praní, co voní domovem.

Proč se o ženách říká, že nevědí, co chtějí? Přemýšlím dneska nad tím, jak muži nemají rádi holky, co si jasně s fleku řeknou nějaké svoje požadavky. Hele já chci kabelku, hele já chci, abys mi každou středu nosil kytku...a když tohle všechno neděláš, protože vlastně jenom předpokládáš, že když tě někdo má rád a ty se staráš o něj, bude se on starat o tebe. A ono se to neděje, tak prostě řekneš některé věci nahlas a to je mi ale zase údiv, proč jsi to neřekla? A tak teda přiznáš, že by přeci jenom někdy bylo fajn, kdyby... a zase jsi nevděčná. No uf. Tak co se po nás vlastně chce?

Pustila jsem si Sex ve městě. Ten díl, jak odlétá do Paříže a Božský si tam pro ní nakonec přijede. Mám ho nejraději. Beznadějná romantička. Jasně, že hlava ví, že se takové věci dějí jenom ve filmech nebo v seriálech. Co když umře i ta naděje ve mně, že láska existuje a že hory přenáší? Pak umřu já. A tak se s každou zprávou prostě živím nějakou nadějí. Třeba tou, že se vrátím domů. A pak půjdu po ulici a potkám Knížete Ignora, jak se vede s nějakou hezkou, mladou dlouhonou blondýnkou. Pustí jí a půjde ke mně. To je přeci jasný. On to přeci říkal.

A kolik z toho, co říkal vlastně splnil?

Pořád je mi bídně. Proč nejedu na pohotovost? Máma dneska vyřizovala po dětech, ať si tam koukám zajet. Jenomže tady na té naší vsi, žádná není. Musím do nemocnice. A to si můžu dokonce vybrat. Jenomže v obou špitálech, je minimum česky hovořících doktorů. A já jim nějak nevěřím. Hlavně ne po té zkušenosti s ukrajinským gynekologem. Jak jsem tenkrát byla vystavena šílené zpovědi, jak mi nezapomněl říct, že tomu dítěti tluče srdíčko...byla jsem tenkrát sama. Tradičně. Když Kníže Ignor přijel po tom nejhorším, pečovala jsem já o něj. Ne on o mě. Protože měl chuť.

Den devátý. Všechno tohle si sakra dobře a živě pamatuji a stejně usínám v tom bílém tričku? Den devátý. Přijeď pro mě a odvez mě někam do blázince. Nejsem normální.

Včera mi máma poslala polévku a tvarohové šátečky co pekla. Rebelka k ní dneska odkráčela a tak jsem zase sama. Kdyby mi tu nehrál live lounge z BBC rádia, patrně bych se začala za chvíli houpat na lustru. Mně nevadí být sama. Za ty poslední měsíce, kdy jsem byla hodně často doma ve městě, jsem byla sama víc, než kdykoliv ve svém životě. Ale teď, když je mi smutno má nějak větší rozměr všechno. Slzy jsou slanější, tma je víc černá...

Dneska jsem zkoušela počítat, kolikrát vedle mě usínal doma Kníže. Nepočítám ty časy, kdy jsme byli na dovolené, nepočítám chalupu u moře. Počítám ty noci, kdy jsme normálně byli doma. Kdy jsme si zašli na večeři, milovali se. Kolikrát po tom milování zůstal a kolikrát odešel a já usínala jenom s jeho písmenky, které mi psal do zpráv. Dvě ruce mi na to počítání, kdy jsem otevřela oči a cítila jeho teplo v posteli, stačí. Dokonce těch deset prstů ani nenaplním. Za více než 500 dní se vejdu do desítky. Bože. Tak kde jsem se ztratila a proč? Láska nás oslepuje. Nedokážeme pak vnímat realitu, vidíme lidi lepší, než ve skutečnosti jsou. A to by se asi i dalo přežít. Hledat v lidech dobro místo zla snad není nic špatného. Ale ona nás oslepuje i v těch situacích. Vidíme je hezčí, než jaká je skutečnost.

Našla jsem spoustu obrázků. Kromě vánočního stromečku, který v tom bytě ještě v životě nikdy nebyl a já si ho tak přála na loňské Vánoce i květinu, která na mě doma čekala ve váze v den mých narozenin. Květina a vzkaz, že mě miluje. Přijela jsem tenkrát z nemocnice, kde jsem nechávala Modroočka a brzy ráno musela zpátky, protože šel na sál. Rozdělala jsem si láhev bublin, natáhla nohy na skleněný stolek a hrozně dlouho plakala. Bylo mi smutno, měla jsem strach a strašně jsem potřebovala obejmout. A pak, když vzpomínám, vytěsním to, jak mi bylo. Jen si pamatuji to krásné gesto, že na stolku byla květina a vzkaz, že mě miluje. Ale miluje tě opravdu člověk, který tě v takovou chvíli nechá samotnou? Už jsem o tom psala. Jak by vypadal svět, kdybychom všichni oněměli. Kdyby se nedala používat slova, ale za lidi mluvili jejich činy. Měla bych pak v některých chvílich opravdu pocit, že mě miluje?

Den osmý a já už nestojím ani za to, aby mi poslal pár písmen, že v pořádku doletěl. A stejně tu sedím, pláču a mám strach, že se mu něco stane. Že se mu něco stane a mě to nikdo nezavolá. Že ho třeba nestihnu chytit za ruku a pošeptat mu, že ho nikdy nepřestanu milovat.

Vylezla jsem před chvíli z vany. Jak jsem se mohla nechat podepsat? Drtí mě to pokaždé, když se svlékám. Tvůj nápad, že to necháme překreslit nějakou velrybou, nebyl špatný. Ale nepomůže v ničem, protože já prostě vím, co tam je. Když to schováš, nezmizí to, protože už to tam prostě jednou bylo. Je to stejný, jako kdybych si teď namalovala kočičí oči, navlékla podvazky a vyrazila za humna. Vypadala bych kouzelně, ale kouzelně by mi nebylo. Tak nač zakrývat? A vlastně dneska by se mi to stejně nepodařilo. S tím bacilem vypadám jako sto let starý Thajec, co ráno dostal od někoho přes hubu.

Volal mi tatínek Modroočkova bývalého spolužáka. Patrně začal mít pocit, že jsem přestala jezdit domů, protože mě často potkává tady na vsi a tak mi zase zavolal, aby mě pozval na bubliny. K sobě. Když mě slyšel, nabídl se, že mi zajede na nákup, jestli něco nepotřebuji. Jsou tak vtipní. Jsou tak vtipní a snaživí ve chvílích, kdy jim o něco jde. A kde je jejich snaha, když to dostanou? Fakt musí holka pořád dělat ofuky, aby byla zajímavá? Vážně jsi zajímavější, když máš problém jít na nákup, doma ti uklízí uklízečka, než když děláš opak? Čím víc jsem se ve svém životě na tu hlavu stavěla, tím horší byl pak ten pád, když už se na ní nedalo udržet. Myslím, že raději začnu normálně obyčejně chodit po nohách. A tak jsem milého tatínka poslala do prdele a v klidu ti šla psát. Tak jsem setřela slzy a namazala ty krvavé rty. Zapila jsem jednu tabletu s paracetamolem a zkusím přežít do pondělí.

Den osmý. Nepřestalo mi být smutno. Ani o kousek. Rebelka za mnou dneska přišla do koupelny a stejně jako včera se ptala, proč pláču. Dochází mi historky o dojemných článcích na internetu.

Den sedmý. Ještě v podstatě na začátku. A já už sedím a píši ti. Uklidňuje mě to. Vlastně je ta klávesnice lepší, než šťourohlav. Nelžeš jí. Můžeš do ní vymlátit všechno. Smutek, vztek i radost. Před chvílí jsem hodila do pračky jeho tričko. Zůstalo v mém kufru, když jsme se loni v lednu vraceli domů. Každý do svého – domů. Prostě jeden zůstane na letišti u kufrů o pár minut déle a je po pohádce. Myslím, že si ani nepamatuje, že mi to tričko zůstalo.

A už vůbec netuší, že když je mi nejhůř, tak v něm spím. Chápeš, že pořád peru ve stejných tabletách, jako jsem prala doma a na chalupě? Když vyndám prádlo z pračky, mám pak alespoň pár minut, kdy to tu schne na topení pocit, že jsem pořád tam, kam jsem si naivně myslela, že patřím.

Jak jsem byla naivní, když jsem na loňské Vánoce za svoje poslední peníze nakupovala ozdoby na stromeček. Myslela jsem si, že je to investice do zářivé a šťastné budoucnosti. Naší budoucnosti. Smazala jsem naprosto jakékoliv já a vyměnila jsem ho za – my. Dvě ruce s propletenými prsty, které se už nikdy nerozpojí. Nikdy. A přitom jsem to měla tušit už na samém začátku viď?

Možná tam, kde mi psal, že kdyby byl dokonalejší, mířili bychom do pekla daleko větší rychlostí, než stejně míříme. V tu chvíli jsem měla vzít nohy na ramena a utíkat daleko od všeho. Protože v tu chvíli mi mělo dojít, že je to peklo především pro mě. Ne pro něj. On má nohy v teple. Kdesi za louží, na rodinné dovolené. A já si tu utírám slzy do jeho trička. Jedné z mála věcí, která mi po něm zbyla. Budím se mokrá po zlém snu a přemýšlím, jestli za to může víc ten bacil, nebo to, co se mi neustále zdá.

A tak se tu ptám sama sebe před zrcadlem, co se změní, když se tu budu každý den a každou noc hroutit. Prodá jeden z vozů ze své stáje? Přestane se točit svět, že mě se ráno nechce vstát? Přestane snad brouzdat po seznamkách a podvádět svojí rodinu, na které mu tak hrozně moc záleží, když odletím a už se nikdy nevrátím. Ne. Nestane se nic. On si dál bude leštit svoje lásky v garáži a dál si bude trvat na své učebnicové rodině. Dál bude motat hlavy a pak se divit, že jsou ženský tak hloupé, že mu snad nakonec věří. Nezměním nic. Ani kdybych stála na hlavě a stříhala ušima. Kdybych seděla před jeho domem měsíc v zimě, deští a bez jídla. Chodil by kolem mě a dělal, že mě nezná. A nezměnilo by se vůbec nic, kromě toho, že bych dál prohlubovala to obrovské ponížení sama sebe. Teoreticky to všechno vím. V praxi mi ty zkurvený slzy pořád tečou.

Jdu na půdu najít kus sebe sama, na který jsem po jeho boku zapomněla. Jdu setřít prach ze svých snů, které mi zakázal. Pustit energii někam, kde to třeba bude mít větší smysl pro mě. Ne pro něj. Pro mě. Protože on je pryč a já zůstávám.

Den sedmý. Bolest neslábne. Jen se jí jdu snažit přeměnit třeba v pletené ponožky? Je to jedno. Jen něco dělat a nežít v bublině, ve které nikdy neodešel. Jen přestat čekat na to, že se někdy vrátí.

Den sedmý. Se všemi těmi páni Pecky a jinými bylo zapomínání nějak jednodušší. Jen jsem to nebyla já. Zkusím teď přijít na to, kdo jsem. Bez nich. Bez orgasmů, které se s tím, který mi dokázal udělat on, stejně nedají srovnat. Mám strach. Hrozný strach.

Má drahá. Vynechala jsem den třetí, čtvrtý, pátý. Nebyla síla?

Jak můžeš v aplikacích někoho zablokovat, tak ho zase taky můžeš odblokovat. A já to nevydržela. Píšeš to dobře. Dokud to necvakne v hlavě, můžu dělat, co chci, ale nezmizí to.

Ten šílený bacil, který mě lapnul poslední den v loňském roce, se mě drží a nechce se pustit. Mám rozpraskané, krkavé rty. Nemažu si je. Jen si párkrát za den oloupu mandarinku a kapu si na ně tu šťávu. Strašně to bolí. A je to taková ta příjemná bolest. Prostě chvíli nebolí jenom ta hercna.

Navlékla jsem se do tepláků, hodila šátek na hlavu a teplé ponožky a tak se tu celý den jen ploužím po těch pár metrech. Dívám se na ohryzané lišty od psích holek, které už jsou taky pryč. Jak si já dokážu vždycky nechat sebrat to, co mám ráda. Kdybych tu měla alespoň je. Ale žiju zase ve světě příkazů a zákazů a tak musely z domu. Moje holčičky. Ty, co mě sraly, když jsem přišla domů a hodinu po nich uklízela. Ale vždycky mě vítaly. Nikdy jsem tu nebyla tak sama, jako jsem dneska.

Vždycky, když člověka bolí, že ho někdo opustil, měl by ten člověk vedle sebe mít někoho, kdo mu sebere veškerou elektroniku a smaže vzpomínky. Jasně, v hlavě jich spousta zůstane, ale ty začnou slábnout, když se pořád nedíváš na obrázky. Jak mají ale zmizet, když se tady v tom pořád dokola hrabu? Dneska jsem záměrně hledala svůj starý telefon. Masochistka.

Přesně před rokem začínal ten nový rok poněkud lépe. Přeskakovala jsem tady kufr, abych se zabalila na dovolenou a těšila se. Co z toho všeho, kromě těch pár fotografií nakonec zbylo? Tentokrát mě to všechno zastihlo naprosto nepřipravenou. O tom to je. Já jsem tomu věřila. Prostě jsem neměla v hlavě vůbec žádný jiný plán. Já jsem přeci konečně potkala svého prince na bílém koni a můj život už nebude jinak, než po jeho boku. Jak se mi mohlo stát, že jsem neměla plán B? Jak se mi mohlo stát, že jsem věřila jeho slovům? Já, taková Amazonka.

Normálně bych teď asi líčila kočičí oči a natahovala na svoje nohy punčochy. Abych vyrazila za nějakým dobrodružstvím, které to prostě přemaže. Možná do města, možná někam za humna. To je jedno. Ale prostě bych se nedívala na telefon, nečekala na nic a jela si nechat všechno nějak vygumovat. I kdyby jenom na chvíli. Jenže já jsem za těch víc, než 500 dní, prostě někde zestárla. Nebo nevím, co se to se mnou stalo. Já nikam jet nechci.

Udržuji s Knížetem Ignorem kontakt. Mám strach, že přijdu i o to poslední. Alespoň o pár písmen, za které bych mu asi už ani nestála, ale nějak se mi alespoň snaží odpovídat. Jak je to vždycky stejné. Ty konce. Kdy se hrabeš ve starých konverzacích a snažíš se najít, kde se dlouhé zprávy plné lásky změnily v jednoduché odpovědi, kde všechno řekne v jedné větě. Nedělíš dvanáct vidliček na šest a šest, ale ta podobnost. Jak najednou pro člověka, ke kterému jsi v noci vstávala s paracetamolem, nejsi nic. Jenom přemýšlíš nad tím, jestli ruličkoval, když balil kufr. Jestli nezapomněl léky na záda, jestli má ten paracetamol, kdyby měl po cestě zase virózu...

Co je mi po tom, viď? A stejně na to myslím. Aby mu tam nebylo zle. Stejně se tady utápím v těch podivných ... "a co když?"

Co když zase tak moc nelhal? Co když...

Mám měsíc na to, abych přestala žít v té podivné bublině a našla nějaký plán B ve své hlavě. Ne ten, který se tak jednoduše nabídl. Ale svůj. Abych přežila. Šestý den...venku spousta sněhu a tma. Je mi smutno. Je mi pořád stejně velké smutno a stále netuším, jak se ráno nadechnout. Bez Knížete. Kde najít nový smysl toho, ráno vůbec vstát. Díky, že každý den zavoláš.